Dokonale recyklovatelný politik - utopie se stává skutečností

Tak nám volební průzkumy zase ukázaly posílení volebního potenciálu ČSSD. Kdyby mně někdo těsně po revoluci řekl, že z této strany budu mít někdy obavy, vysmál bych se mu. Teď už se rozhodně nesměji.

Trochu zavzpomínám na dobu revoluční a po ní. Když přišel 17. listopad 1989, bylo to pro mne takové malé vysvobození. V té době jsem byl v posledním ročníku univerzity a tlak na mne, abych vstoupil do KSČ narůstal. Mezi mými spolužáky byli tací, co by nikdy do této strany nevstoupili i kdyby je mučili, ale těch bylo minimum a většinou byli již ze studií eliminováni dříve, pak tu byla malá skupinka pro mě naprosto nepochopitelných existencí, kteří se do KSČ vysloveně drali a o které paradoxně většinou nebyl zájem a nakonec takový střed těch, co se nikam nijak extrémně nehrnuli, ale až tak moc proti srsti jim to nebylo. Naprosto mne fascinovalo v negativním slova smyslu, když člověk, se kterým jsem mluvil a který se o komunistech vyjadřoval s naprostým despektem, se za pár týdnů na to stal kandidátem a později dokonce členem KSČ. A bylo jich čím dál víc.

Vzhledem k mechanizmu jsem očekával, kdy i na mě přijde přesvědčovací řada. Sice se mi to kyselé jablko podařilo odsunout hodně daleko, ale nakonec jsem i já byl donucen do něj kousnout. Byl jsem pozván na schůzku, že si se mnou chtějí o „něčem popovídat“. No nebudu popisovat podrobnosti, odcházel jsem s tím, že nevstoupím a ani nechci, ale musel jsem slíbit, že o tom popřemýšlím. A to jsem splnil. Hlavou se mi honilo, kam až dokážu zajít v odmítání téhle „výhody“. Ke komunizmu jsem měl neskutečný odpor jako ke zvrhlé ideologii, která má zakrýt vysloveně zločinecké jednání. Posléze jsem absolvoval ještě několik dalších schůzek, na kterých jsem své NE opakoval. A stejně mi bylo „jemně naznačováno“, že bez vstupu neudělám státnice, neprosadím se v práci a mohu mít i jiné problémy. I když jsem tomu nevěřil, klidu mi to rozhodně nepřidalo. Korunu tomu dodalo hlášení z rádia Hlas Ameriky, kde jsem byl identifikován jako signatář provolání Několik vět. Jednalo se sice o shodu jmen, ale nemusím snad nikomu vysvětlovat, že to bylo úplně jedno. Takže jsem šel a skutečně daný dokument podepsal. Pak přišel listopad 1989.

Tehdy se opravdu ukázalo, kdo má jaký charakter. Někteří naprosto zklamali, jiní překvapili. Těch prvních bylo mnohem víc. Asi polovina studentů někam zalezla a dělala mrtvé brouky, zvláště pak již členové KSČ a jejich kandidáti, (já musím jet za rodinou… já musím dodělat diplomku…mě politika nezajímá…nemyslím, že je to rozumné, chce to klid…a mnoho dalších výmluv)ostatní jsme se většinou pustili do toho hektického boje se státní komunistickou mocí, která z toho naštěstí byla celá tumpachová. Následoval kolotoč jednání, prohlášení, jejich tisk, množení a výlep na veřejných místech, včetně rozvozu do širokého okolí. Bylo to naprosto šílené a hlavně jsme cítili, že není cesty zpět. Umožnit návrat k moci komunistům by bylo opravdovou katastrofou. Na to nás upozorňovali všichni kdo měli v živé paměti okupaci a následnou „normalizaci“. 

Jakmile revoluční vlna odezněla, vše okolo nás se proměnilo. Někteří komunisté zalezli do nejhlubších nor a dělali mrtvé brouky, čekali, až se situace uklidní a bohužel, dočkali se. Mnoho bývalých komunistů zahodilo své červené knížečky, začali podnikat a využívali velmi hojně svoje kontakty na strukturu komunistické moci. A protože platilo pravidlo „Nejsme jako oni“ a v rámci sametové tolerance vše zůstalo zachováno, bývalé struktury zakonzervované na všech možných postech prostou metodou škatule škatule hejbejte se velice rychle získaly ekonomickou moc. V privatizaci „zhasnutého světla“ (v pokoji se zhasne a co si kdo ukradne to je jeho) měli bývalí komunisté nad ostatními naprostou převahu. Jejich schopnost vyřadit případnou konkurenci pouhým zavoláním bývalému soudruhu ze strany byla pověstná. Politicky se právě tito aktivně účastnili OF a po jeho rozpadu jich celkem nezanedbatelná část přešla do ODS, která na těchto troskách povstala. Tím nechci říct, že je jich tam většina, to ani náhodou. Ale bohužel toto stigma je na ODS patrné dodnes. (Tlustý je takový prototyp.)  Ostatně do této strany pod vidinou snadného výtahu k moci vstupovali a vstupují i další lidé a právě nekonečné neprůhledné ekonomické jednání, jsou-li u moci  a zoufalá personální nouze může za její současný stav.

Se zánikem OF ti komunisté ekonomicky méně úspěšní, které vidina ODS nelákala se začali angažovat jinak a zakládali různé politické strany straničky a uskupení. Fascinovaně jsem hleděl na ty, co mě tak důvěrně přesvědčovali ke vstupu do předrevoluční KSČ, jak se rychle dokázali přizpůsobit. Naprosto neuvěřitelně působil jeden spolužák, kterému několikrát zamítli přihlášku do KSČ a který dále budoval kariéru jako bývalý nestraník a své nečlenství v KSČ prezentoval jako přednost. Proč ho nechtěli ani tam snad nemusím ani vysvětlovat.

Z politických šarád porevoluční doby snad stojí ještě za zmínku i peripetie strany lidové a ČSS, kteréžto měly trpěnou existenci za komunistické vlády, aby se mohlo poukazovat na to, jak moc jsme demokratický stát. Jejich vnější prezentace za totality ale byla naprosto identická - jako KSČ. Proč? Téměř kompletní vedení těchto stran bylo dosazeno  a nadiktováno z ÚVKSČ. Těmto lidem se říkalo „ponorky“. Prakticky myšlením, slovy i skutky to byli členové KSČ, jejichž červená knížka pravděpodobně putovala do trezoru a jako uvědomělí členové kontrolovali tyto strany zevnitř, aby zde náhodou nevyrostl nějaký politický protivník. Revoluční události  tyto lidi prakticky smetly a nastoupilo skutečné vedení těchto stran působící často v ilegalitě, ale, recyklovatelný politik se nikdy nevzdává, tito lidé velice rychle našli jinde velmi otevřenou náruč. Koneckonců i současný předseda ČSSD se může pochlubit podobným vysokým postem ve své minulosti a jeho adorace komunizmu z té doby je známá.

Na rozdíl od ČSS, která dojela na to, že odmítla před volbami odstranit z názvu slovo socialistická a tím byla v porevoluční době pro většinu lidí prakticky nevolitelná, měli lidovci poměrně velkou šanci stát se jednou z důležitých stan v tomto státě. Volební průzkumy jim přisuzovali až 25% hlasů, protože lidé cítili, že členská základna se zlikvidovaným kolaborujícím komunistickým vedením nemá nic společného. Tomuto nebezpečí se rozhodl čelit Jan Ruml velmi „hrdinským“ činem, kdy v předvolebním moratoriu, kdy již byla zakázána jakákoliv volební agitace vystoupil v televizi s důležitým prohlášením k národu, že tehdejší předseda Bartončík byl možná agentem StB. Zároveň napadenému neumožnil jakoukoliv možnost obrany. Pan Ruml se podobnými hrdinskými činy ostatně projevoval po celou dobu své politické kariéry a to včetně tzv. Sarajevského atentátu, který byl vnitřním útokem na Václava Klause zevnitř ODS /nikoliv zvenčí, jak je mylně mnohdy omíláno/ a kterým byl Jan Ruml jedním z hlavních protagonistů. Lidovce sice z politické scény nevymazal, ale mohl být sám se sebou spokojen.

V té tobě se z politického kvasu zvedla také sociální demokracie. Respektive zvedl ji Miloš Zeman. Před nedávnem jsem ve výprodeji narazil na jeho knihu Jak jsem se mýlil v politice a věnoval 50 Kč a těch pár chvil k jejímu přečtení. Informace tam obsažené mnohé z té doby a i ze současnosti vysvětlují. O co tedy vlastně jde?

Ať si o Zemanovi myslíme cokoliv, nelze mu upřít genialitu. Volební úspěch sociální demokracie založil na dvou faktorech, jednak na negaci vlády Václava Klause, který nebyl schopný účinné sebereflexe (a to mu ostatně zůstalo dodnes) a za druhé, a to je to podstatné, na recyklaci politiků na naší politické scéně. Co je tím míněno? Miloš Zeman na rozdíl od jiných politiků pochopil, že je potřeba zničit konkurenci a z nouze udělal cnost. Měl na to dvě cesty. Konkurenční stranu buď se sociální demokracií sloučil a rozpustil v ní i se členskou základnou, čímž ztratil nepřítele a zároveň získal podporu členů (dodnes jsem netušil, že udělal ze strany přátel piva přátele piva v sociální demokracii), anebo nabídl vůdčím osobnostem lukrativní posty v sociální demokracii, přetáhl je k sobě a takováto uskupení  pak bez vůdců zpravidla samovolně zanikla. Tento kousek se mu tedy opravdu povedl.

Postupem času takto sociální demokracie nasála velkou většinu politiků všemožných stran a straniček porevolučních dob, převážně bývalých členů KSČ a kariéristů, kteří neuspěli se svými politickými projekty a většinou ani ve své ekonomické aktivitě. Později se k ní přidali i ti ekonomicky úspěšní kvůli vidině lukrativních státních penězovodů. Takže je poměrně jasné s jakou základnou na svých vedoucích postech tato strana disponuje. Sociální demokracie je strana plná recyklovaných politiků, bývalých členů KSČ, kteří v této straně byli před revolucí z jediného důvodu – osobního prospěchu a ze stejného důvodu jsou nyní v sociální demokracii. Je to strana plná politických turistů s chameleónskými názory. Pokud nevěříte, projděte si politickou minulost 20 nejvlivnějších lidí v sociální demokracii. Oni se tím nechlubí, ale je to tak. Skutečných sociálních demokratů najdete v této straně bohužel minimum a už vůbec ne na vrcholných postech, teda až na pár světlých výjimek.

Jak to tedy na naší politické scéně momentálně je?

Miloš Zeman stvořil monstrum, které nemá již se skutečnou sociální demokracií nic společného. Pokud byl předsedou ještě on, této strany jsem se neobával. Nicméně jsem s obavami sledoval, co se nám to tu líhne. Poslední antikomunista na vrcholném postu v ČSSD byl Vladimír Špidla, ale ten svou roli nezvládl. Rezignoval na souboj s hamižností a prospěchářstvím a nedokázal prosadit schopné na úkor vlivných. A to se mu i nám stalo osudným. Nahradil ho sice mladý Stanislav Gross, ale pro sociální demokracii to bylo z bláta do louže. Jeho touha po vlastnění majetku i tím vyrovnání se jiným ekonomicky úspěšnějším lidem za každou cenu byla až chorobná, jak ostatně píše Miloš Zeman. Že to nebyla metafora dokazovalo jeho nedávné zázračné zbohatnutí po jeho odchodu z politiky. Že se jedná o malou domů za službičku, kterou poskytl cítíme téměř všichni. Bohužel dle našich zákonů je údajně vše čisté. Po jeho vynucené rezignaci naprostá personální nouze vynesla na vrchol této strany Jiřího Paroubka. Od té chvíle se z ČSSD stala staronová KSČ s jiným, lidovějším názvem. Ostatně všimněte si, že Jiří Paroubek často používá podvědomě slovo MY ve smyslu sociální demokracie a KSČM, hodně to naznačuje, ale ono to není žádné překvapení, když se podíváme na minulost hlavních herců. Miloš Zeman dal od současné strany ruce pryč, i když jen formálně. Pro mnohé lidi je přesto všechno velmi přitažlivá strana, protože slyší na sliby a jsou se svým současným stavem nespokojeni, navíc její aféry a aférky blahosklonně přehlíží a probouzí se v nich vzpomínky na jednoduchý život v komunizmu. Představují si vysoké platy, stejně zásobované obchody jako nyní a klidnou, jednoduchou práci a atrofované sociální jistoty. Že to dohromady nejde je nezajímá, zajímá je jen ten slib.

Komunisté porevoluční dobu zdárně přežili. A bohužel přežili tak dlouho, že stihla vyrůst generace lidí, kteří si nedokáží zrůdnost ideologie uvědomit a mají již volební právo, plnou hlavu ideálů a hluboko do kapsy. Navíc mnoha starším lidem se po komunizmu vysloveně stýská.

Lidovci jsou pro většinu lidí nevolitelní, protože jim vadí jejich křesťanský základ v naší ateistické společnosti nepřípustný, k tomu ještě je jejich mediální obraz téměř programově špiněn pseudoaférami a vyzdvihováním podružností.

ODS přes svůj nesporný potenciál se zdiskreditovala mnohými ekonomickými aférami ať již na komunální, tak na krajské a celostátní úrovni a trpí zoufalou personální nouzí. Pro mnohé voliče je její volba dána pouze prostě tím, že jiná alternativa neexistuje.

Zelení, kteří se na scéně zjevili jako blesk z čistého nebe, měli pro mnohé lidi punc spasitelů. (Osobně si myslím, že za jejich úspěchem stojí účelová manipulace s jedním předvolebním průzkumem, která zoufalým voličům dala naději, že jejich hlas nepropadne) Velká očekávání byla ale nahrazena zcela cimrmanovsky velkým zklamáním. Pro ty, co samozřejmě sledují politiku průběžně to nebylo žádné překvapení. Stejně jako ČSSD je to slepenec recyklovaných politiků, ve kterém hraje roli integrátora místo Zemana Martin Bursík. Navíc je to slepenec již tisíckrát přebraný. Odejde-li Bursík, tato strana se transformuje na kdoví co. Její zoufalou personální prázdnotu podtrhují její ministři a poslanci. Až na světlé výjimky perla vedle perly.

Lidé jsou nespokojení s politickou garniturou všeho druhu, proto jim zní jako balzám pro uši, je-li nový politik tzv. „nezávislý“ a volí ho. Většinou se ale jedná o nezávislost na slibech a velmi často se jedná právě o ty pravé recyklované politiky, jinde neúspěšné. Vysvětlujte to ale někomu.

Jak to tak vypadá, v příštích parlamentních volbách vyhraje Dokonale zrecyklovaná KSČ. Tedy, ehmmm... sociální demokracie s podporou komunistů bude mít  nadpoloviční většinu. To bude fičák. Paroubkovo MY dostane skutečný rozměr, ostatně tak jako dostalo již na mnohých krajských úrovních. Ne, neobávám se toho, že by se mohl vrátit únor 1948. Ta situace se nebude opakovat. Bude jiná a úplně nová. A asi nám nezbude nic jiného, než se modlit, aby nápady líhnoucí se v neokomunistických hlavách nebyly smrtící a ještě horší než v padesátých letech minulého století. Ale v tomto směru jsem spíše pesimista. Jenom doufám, že to bude na maximálně 4 roky a ne 10x déle.

13.11.2008