Co dělat, když šlápnete do ho…

Tak už toho mám dost. Pohár trpělivosti přetekl, míra tolerance byla vyčerpána. A to se o mně nedá říct, že bych měl snad malou trpělivost. Ale pokud se něco opakuje po dobu více jak pěti let a má narůstající tendenci, prostě ten okamžik jednou musel nastat.

A o tomhle to je.

Upozornění: v článku se vyskytují výrazy, bez kterých to prostě nešlo napsat.

O co vlastně jde? Naše rodina vlastní, ostatně jako spousty jiných rodin, zahradu, místo relaxace a  odpočinku. Já, žena  i děti se obvykle na zahradu těšíme. V posledním čase je však příjemný prožitek zastiňován jiným, mnohem horším zážitkem. Skutečnost, která vám dokáže znechutit pobyt kdekoliv a kdykoliv a dodat dané chvíli pocit marnosti a zmaru. Připomenout vám, že lidská hloupost, arogance a hulvátství v naší zemi vytrvale vítězí nad slušností a přirozenou ohleduplností.
Znáte ten pocit, kdy vstoupíte do psího exkrementu, ten se vám s obdivuhodnou přilnavostí nejlepšího sekundového lepidla přilepí na botu, odmítá toto místo opustit i přes důrazné domlouvání okolní vegetací a páchne tak, že vadnou kytky i za rohem přilehlého domu? Pokud ne, jste šťastní lidé.
V poslední době se návštěva zahrady stala přímo olympijským sportem v disciplíně slalomu mezi psími exkrementy, kdy každý neúspěch je tvrdě potrestán nejen ztrátou bodu, a časovým znevýhodněním, ale hlavně získáním dalšího záznamu do osobního shitlistu.

Zahrada totiž leží na kraji vesničky, v místě, kam chodí pejskaři vyvenčit svého miláčka. Brána v plotu zahrady sama o sobě představuje naprosto zanedbatelnou plochu v porovnání s okolím, kam v tom místě mohou pejsci udělat svou potřebu a kde by to evidentně nikomu nevadilo. Přesto, nebo snad právě proto se plocha před ní stala vysloveně oblíbeným místem, kde se tito domácí mazlíčci rozhodnou svou potřebu vykonat. Je to široko daleko jediné místo, kde to vadí. K mé hrůze zjišťuji, že snad jenom nám.
Psi si vyberou místo před vchodem tak nějak automaticky a samozřejmě za naprostého tichého souhlasu  jejich majitelů, kterým je to evidentně jedno. Zprvu jsem volil přístup ignorování problému. Nastražených exkrementů nebylo tolik a nestálo to za nějaké hádky. Bohužel to patrně byla chybná strategie. Z jednoho kousku za měsíc se po čase stal nepřetržitý přísun těchto objektů v množství někdy i 3 kusy za den, uvážíme-li plochu vchodu a dobu nutnou na rozložení, dovedete si jistě představit, jak to tam asi může občas vypadat. Konkrétně včera jsem napočítal na asi pěti metrech čtverečných plných 9 kusů ve třech různých barvách. Člověk musí být při vstupu jako ostříž a někdy si zase připadám jako baletka. A to nemluvím o faktu, co takového dokáže udělat strunová sekačka na trávu, narazí-li na podobný poklad ukrytý čerstvě v trávě. Prostě zážitek par excellence.
Přibližně před rokem jsem se rozhodl přestat situaci ignorovat a začít ji řešit. Dal jsem si tu práci a oslovoval jsem velmi slušně všechny majitele probíhajících pejsků s prosbou, zda-li by nebyli od té lásky a nedohlédli na své čtyřnohé miláčky, aby ti svou potřebu vykonávali alespoň o 5 metrů dál, kde to nikomu nebude vadit. Vždy jsem byl ujištěn, že právě jejich mazlíček nic takového nedělá a když už, tak o kilometr dál. To mi byli schopni tvrdit i v okamžiku, kdy z jejich psa před minutou vypadl objekt, za který by se nemusel stydět ani medvěd střední velikosti, přesně na místo před brankou.

Prosíte, žádáte, slušně upozorňujete, všechno jedno. Jako kdyby jste mluvili s hluchými či mentálně retardovanými jedinci. Nikdo za nic nemůže, za vše mohou „ti druzí“. Jejich pejsek v životě bobek neudělal a když už tak  jinde a ten voní po fialkách. Eventuelně zopakují mýtus, že psí nesmrdí. No já mám tedy jiné zkušenosti. Pochybuji, že by kterýkoliv z pejskařů snesl byť jen jeden inkriminovaný objekt, který trousí jejich zvíře na zápraží svého domu. Nic jim ovšem nebrání zanechat stejný objekt  u souseda. Je to výraz hulvátství a sprostoty, bohužel čím dál tím častější.
Poslední pomyslná kapka přetekla nedávno. Synové bravurně vyhýbající se pomyslným minám překonali nebezpečné území jako v počítačové hře a dorazili k autu. Mě tento výkon teprve čekal, ale v okamžiku, kdy jsem zavíral bránu se mi pod nohy připletlo jakési bílé cosi, co nejprve všechny již existující kopce očuchalo a pak se s naprostou samozřejmostí přikrčilo, aby zanechalo za sebou svůj nesmazatelný otisk do historie této planety. Očividně tak nečinilo poprvé, protože to činilo s jistotou toho pravého místa pro svůj obdivuhodný výkon. Samozřejmě za naprosté ignorace majitele, který stál opodál. V tu chvíli jsem vypěnil jako natřepaný bublifuk. Ohnal jsem se nohou po psovi a i když vnitřně ve stavu přehřátého papinova hrnce před explozí poměrně jemně jsem ho nohou odžduchnul a to celé jsem doplnil slovy, která již tak jemná nebyla a měla za úkol především upozornit majitele, aby se o situaci začal zajímat. Okolím se prostě rozlehl můj zoufalý výkřik: „Běž srát někam jinam!!!!!!!!“
K mému údivu mne majitel ignoroval a stejně tak i pes, oběhl mne a jal se připravovat na svůj životní úkol podruhé. Inkriminovaná věta se rozlehla po okolí opět a noha byla již mnohem důraznější. Toto snad přesvědčilo toho čtyřnohého znečišťovatele veřejného prostranství, že na laškování to opravdu nevypadá, cukříček za dobře vykonanou práci nebude a dal se na ústup k majiteli. Mezitím jsem uzamkl bránu, nasedl do auta a nastartoval. Pomalu jsem dojel k pejskaři, stáhnul okýnko a pravil: „Prosím vás pane, můžete zajistit, aby váš pes nevykonával potřebu před naším vchodem? Je tu spoustu jiného místa, kde to nebude vadit. Byl byste velice laskav.“
„Můj pes tam nic nedělal, to se vám jen něco zdálo,“ odpověděl on.
„No nezdálo,“ já na to, „evidentně kdybych mu to nepřekazil, byl by tam další kousek. Víte, ono není vůbec příjemné kličkovat při vstupu na svůj pozemek mezi exkrementy, nehledě na to, že pro děti to není taky to nejvhodnější.“
„Můj pes nic takového nedělal. A kdyby, co uděláte? Tak co?“, zeptal se mě napůl posměšně a napůl výhružně. Bylo na něm vidět, že očekává nějaké výhružky a konfrontaci. Přiznám se, že v desetině vteřiny mi proběhlo hlavou mnoho variant, ve kterých by to dopadlo velmi špatně jak pro majitele, tak i pro psa a možná i pro mě. Rychle jsem tyto myšlenky zapudil.
„Tak nic“, řekl jsem. „Ale je to slušnost dohlédnout na psa, aby konal potřebu na vhodném místě. Takže vás ještě jednou prosím, abyste na něj dohlédl.“ Zakončil jsem.
„Můj pes to nedělá.“ Opět jsem uslyšel známou pohádku.
„Jo, já vím, váš pes to nedělá, ničí pes to nikdy nedělá, ale natentováno je tam až hrůza. Běžte se prosím podívat na to nic. Takže vás ještě jednou prosím, abyste na svého psa dával pozor. Děkuji.“ A při těch slovech jsem šlápl na plyn. Ta debata evidentně neměla smysl.

Samozřejmě, valná většina pejskařů si dává pozor na své mazlíčky a skutečně dohlíží na to, aby případná potřeba jejich svěřence byla vykonána na vhodném místě. Těm jsem vděčen a děkuji jim. A těm ostatním vzkazuji, že pokud se situace nezmění, zvážím nabídku kamaráda na chov slona s tím, že venčit ho budu zásadně před jejich domy.