Co nás spojuje

Všimli jste si, jak jsme ustavičně kdekým a kdečím rozdělováni a štváni proti sobě? Co se pro změnu zaměřit také na ty pozitivní stránky našeho soužití – tedy na to, co nás spojuje? Vzato kolem a kolem, vždyť jsme vlastně...

… všichni stejní. 

Důvodů, proč existuje tak velká propagace bojování, agresivity, soutěživosti, bezohlednosti a především polarizace, se dotýkám v jiných článcích. Tento text se na věci dívá z pozitivního – a tudíž daleko důležitějšího – úhlu pohledu. Protože právě jednota, v tom nejčistším slova smyslu (bez jakéhokoli zužujícího, demagogického přídechu), je to, co nám jakožto společnosti může pomoci a taky pomáhá při interakci s tímto nešťastným systémem a obecně s fází vývoje, v níž se v současnosti nacházíme. 

Tu polarizaci a ono smutně slavné rozděl a panuj lze vidět leckde; nezapomínejme ovšem, že jsme lidské bytosti. Tedy neskutečně složití a v podstatě záhadní tvorové pohybující se ve fantastickém světě, předestírajícím nám široká pole možností, například bádání nad mystérii a smyslem života, vesmíru a existence vůbec – což jsou ostatně záležitosti, o kterých toho víme zatím velmi málo. Jistě tu nejsme jenom proto, abychom spořádaně chodili do práce, do banky, do obchoďáku, pak kouknout na telku, denně se nechat vyděsit zprávami, zaplatit složenky, odvolit, odpracovat si své a umřít. Ne, to by se nám ten všehomír jaksepatří vysmál. Bylo by to zásadní nepochopení všeho a čehokoli pod sluncem. 

No a tyhle lidské bytosti po celé planetě – ač každá duše je pochopitelně zcela jedinečná – mají mnoho a mnoho společného, zejména faktory naprosto fundamentální, jako jsou láska, soucit, úsměv, humor, potřeba bezpečí, pohodlí, svobody nebo třeba estetika, harmonie, kreativita, fantazie, smyslové požitky a samozřejmě pak obecně umění, kultura… a zkrátka všechno krásné. 
Jsou tací, kdož se neštítí tyto inherentní, vznešené instinkty zneužívat či potlačovat, ale nebudeme si jimi kazit čtení. Pojďme se teď od těchto základů na chvíli přesunout k detailům každodenního života, které se leckterým z nás často dějí, aniž bychom si uvědomovali nejen to, že v tom nejsme sami, ale že se nejspíš dějí ohromnému množství lidí.
Jsou to maličkosti, ale maličkosti nás spojují. A jestli dneska něco potřebujeme, je to spojení. Jednoduché, Watsone. Přejděme teď od filozofie k praxi.

Tedy příklady.

Už se vám někdy podařilo otevřít krabičku léků tak, abyste nenarazili na tu stranu obalenou vloženým příbalovým letákem? Pak samozřejmě následuje rychlé zavření, otočení a otevření z druhé strany, že? Povedlo se vám to víc než tak dvakrát, třikrát za poslední léta? A když už jsme u toho, podařilo se vám někdy ten leták po přečtení složit přesně tak, jak původně byl? Jestli ano, gratuluji, ale podle mě jste v menšině. 

Také vám při dotazu na hlavní město Turecka automaticky naskakuje Istanbul? Křížovkáři se vám vysmějí s tím, že je to přeci Ankara. A nejspíš jedním dechem dodají, že stejně tak hlavním městem Austrálie není Melbourne ani Sydney, nýbrž Canberra. (Příliš nesouvisející geografické okénko: Nedávno jsem zjistil, že v Americe jsou hned tři města s názvem Prague – v Oklahomě, Arkansasu a Nebrasce –, dále v Minnesotě je New Prague a v Texasu je Praha. Někdo mi pak dokonce řekl, že v Texasu každoročně pořádají slavnost, kde pečou „kolatschi“ nebo „kolaches“, a spousta lidí tam mluví lámaně česky.)

O počítačovém konektoru USB se snad ani nemá cenu zmiňovat, o záhadných potížích s ním spojených už po internetu koluje množství vtipů. Zkrátka napoprvé to máte obráceně, jenže napodruhé kupodivu také… a napotřetí někdy znovu. Vědci se přou o to, zda tento tajemný jev nesouvisí s kvantovou fyzikou, případně jestli se zde rovnou neotevírají okna do paralelních dimenzí.

A co ti z vás s pohyblivější pracovní dobou? Když přijdete do práce třeba o hodinku dřív, taky ten oběd odkládáte až na obvyklou dobu, aby ta druhá půlka byla co nejkratší? Jsme to ale filištíni, že? 

Nebo spánek a budík. Není nad to, probudit se k ránu, modlit se, aby vstávání bylo ještě pár hodin vzdáleno (protože k této aktivitě je stav těla zcela nezpůsobilý), a pak při pohledu na hodiny zjistit, že do zvonění budíku zbývá pouhých pět minut… Blbé, co? 

A když jsme u toho času, taky se vám někdy stane, že se podíváte na mobil nebo hodinky, pak tu věc strčíte do kapsy – a vzápětí nevíte, kolik je hodin? A poté to zopakujete, ovšem někdy se stejným výsledkem? 
Ne, to na nás neleze ten Němec, co lidem schovává věci; vypadá to, že tohle zažívá spousta mentálně zdravých lidí…

A do sedmera – tohle asi nebude tak rozšířené, ale přece: Nemíval někdo ze ctěného čtenářstva v dětství takové ty divné, nepříjemné sny o giganticky se roztahujících a zároveň nemožně se smršťujících abstraktních tvarech spojené s hmatem a jakousi disharmonií perspektivy? Lépe se to popsat nedá, každopádně k mému nedávnému šoku (myslel jsem, že to byly toliko moje vlastní podivné snové fantazie) to zjevně zažilo mnoho lidí po celém světě, na internetu o tom lze v angličtině nalézt nejednu zmínku (přičemž existují různé varianty), snad to dokonce popisoval jakýsi klient samotného C. G. Junga a mám pocit, že na něco podobného naráží i jeden text od Pink Floyd. 
Někteří vědci se u záležitostí obdobného typu obvykle snaží přispěchat s nějakým zjednodušujícím, rigidním vysvětlením, ale v podstatě jde pouze o názor jako každý jiný, v lepším případě o sice kvalifikovaný, ale vlastně nepříliš směrodatný odhad. Nezapomínejme, že to jsou často titíž lidé, kteří tvrdí, že láska je v podstatě jenom interakce několika chemikálií. Zde bych je opět odkázal na výše uvedená slova o zásadním nepochopení čehokoli. Ostatně o výkyvu z evolučního extrému „blesk na nás sesílá zlobící se bůh“ do opačného, antropocentricky-racionalistického extrému „všechno lze vysvětlit naší exaktní vědou“ by se dalo psát dlouho, ale od toho jsou tu povolanější. 

Je toho samozřejmě mnohem víc, tohle je pouze krátká ukázka, ale bylo by každopádně dobré nenechat se opíjet rohlíkem a vzpomenout si občas na to, že smysl je hluboký, cíle jsou vznešené, nikdo nás nevlastní a nebe je modré. Běžte se přesvědčit.