Černá kniha kapitalismu pojednává o zločinech, které způsobilo období feudalismu, kapitalismu a neoliberalismu. Z knihy se můžeme dozvědět zajímavé informace o zločinech, které společně napáchali kolonialismus, otrokářská ekonomika a kapitalismus. Dále jsou v knize informace z temné historie o genocidě indiánů, střelbě do stávkujících dělníků a protiodborových represích, kontrarevoluci a zahraniční intervenci v Rusku v roce 1917 - 1921, financování obou světových válek, antikomunistické genocidě v Indonézii, válce a represích ve Vietnamu.
Černá kniha kapitalismu
První světová válka
První světová válka se projevila jako výtečný obchod pro velký mezinárodní průmysl. Mezinárodní organizace výrobců střelného prachu, výbušnin a munice včetně vlivu vojensko-průmyslového lobby, využívali svého vlivu, aby válka trvala co nejdéle. K tomu všemu rozdmýchavali pomocí tisku, který jim byl otevřeně nebo skrytě financován nacionalistické vášně.
Němci začali používat v roce 1915 zápalné kapaliny a dusivé plyny. Francouzi a Angličané konstruovali od roku 1916 útočná vozidla neboli tanky namontované na ocelových housenkových pásech. Aby se vyrobil všechen tento obrovský válečný materiál, bylo nutné rozšířit válečný průmysl. Němečtí a francouzští vojáci se vzájemně vraždili, zatímco vojenští dodavatelé a štáby sklízeli zisky.
Na své si přišli výrobci vojenských zakázek, kteří vyrábějí oblečení, boty, bojová vozidla, letadla a lodě nebo produkují suroviny nezbytné k válčení, jako jsou ocel, měď, uhlí a nikl. Firma Du Pont měla ve válce zvýšený zisk o 950 procent, Chemical Company o 1.400 procent.
Obchodníci s děly, z nichž hlavní byli Schneider ve Francii a Krupp v Německu, byli úzce spojeni do určitého druhu mezinárodního trustu. Jeho tajným cílem bylo zvyšování obrovského majetku jeho členů produkcí válečné výroby na obou stranách. K tomuto účelu disponují mocnými prostředky na šíření paniky mezi obyvatelstvem obou zemí.
Četní novináři a členové parlamentu byli těmito trusty tučně odměňováni za plnění této úlohy. Například Wendel, jeden významný francouzský dodavatel a navíc poslanec, měl za bratrance jiného vojenského dodavatele, německého, sídlícího v Říšském sněmu. Celý tento svět – uvrhli obchodníci s děly, novináři a členové parlamentu do bláznivého závodu ve zbrojení, který nemohl zastavit nikdo jiný, než válka.
První světová válka je jen jeden z mnoha příkladů spiknutí vojenských dodavatelů a vlád válčících zemí. Bilance války je 8.345.000 mrtvých a navíc 10.000.000 mrtvých civilistů. Tyto cifry se obejdou bez dalších komentářů. Představují více než 5.000 mrtvých denně na všech frontách během celé doby trvání války.
Zahraniční intervence v Rusku (1917 - 1921)
Jedná se o kontrarevoluce, občanské i zahraniční války, které spojenecké mocnosti podněcovaly od konce roku 1917 na ruské půdě. V roce 1918 se sovětská vláda usadila v Moskvě a ve stejném období se anglo-francouzské jednotky vylodily na severu, japonské ve Vladivostoku, Němci na Ukrajině, Československý armádní sbor na Sibiři, které rozpoutávají teroristické povstání. V květnu téhož roku jsou tři čtvrtiny sovětského území v rukou kontrarevoluce.
Na bílý teror podporovaný západními spojenci proti Rusku, odpověděli Sověti rudým terorem. Dne 2. září proto ústřední výbor Sovětů vyhlašuje rudý teror proti kontrarevoluci. V roce 1920 mezi lednem a březnem Sovětské jednotky všude vítězí. Bylo tedy nutné po období pěti let, tedy až do října 1922 čelit, aby se skoncovalo se zahraniční intervencí na území SSSR.
Druhá světová válka
Již během 20. let americké obří kolosy dostávaly německé firmy pod svoji kontrolu. V roce 1920 mnoho amerických firem investovalo v Německu. Americké firmy měly smluvně strategické partnerství s německou společnosti Standard Oil, IG Farben, Du Pont, Union Carbide, Westinghouse, General Electric, Gillette, Goodrich, Singer, IBM a ITT.
V programu NSDAP bylo falešně zabudováno socialistické dělnické stanovisko, protože stranu sponzorovaly korporace a banky. Uvážíme-li, že 78 % dlouhodobých úvěrů, které byly poskytnuty německým monopolům, pocházely z USA. A příliv cizích finančních injekcí zesílil poté, co se k moci dostal Adolf Hitler.
Jednotky SS, které byly strážci táborů, využívaly své vězně k tomu, aby vydělávaly nějaké peníze. Nechaly je pracovat ve svých podnicích, které jim patřily, především v kamenolomech. Uprostřed koncentračních táborů se objevily různé zbrojní továrny
Na práci vězňů byli závislé podniky všech odvětví velkého průmyslu včetně letectví, chemikálií, slévárenství, důlní těžby, atd. Vězni zde pracovali ve dne v noci. Princip byl poměrně jednoduchý. Pracovní síla z koncentračních táborů musí dodat nadhodnotu takovou, která pokryje její údržbu ze strany SS a zajistí největší možné zisky firem, které ji využívají.
Můžeme zde mluvit o všech možných podnicích od těch největších (Krupp, Siemens, IG-Farben Industrie, Messersmidt, atd.) až po ty nejmenší – řemeslnického typu. Aby se uspokojily požadavky průmyslu, SS mu pronajímá vězně za cenu mzdy, která je značně pod mzdou svobodné pracovní síly. Bylo tak zapotřebí snížit na maximum náklady na udržování vězňů včetně potravy, ošacení a ubytování.
Válka a represe ve Vietnamu
Za tři roky soustředěného bombardování od února 1965 až do dubna 1968 svrhli Američané 500.000 tun bomb na sever a 200.000 tun na jih. Jen za šest měsíců bylo v roce 1972 ve Vietnamu svrženo 400.000 tun bomb. Samozřejmě ani masakry civilistů na zemi nejsou ničím ojedinělým, když například v My Lai četa hájící zájmy strýčka Sama zahájila masakr venkovanů.
Oficiální americká bilance je samozřejmě značně podhodnocena, uvádí asi 500.000 civilních obyvatel a 200.000 vojenských osob zabitých v letech 1964 – 1973 na jihu Vietnamu a 55.000 zabitých Američanů. Neberou ovšem v úvahu mnohem větší počet raněných a doživotně zmrzačených v obou táborech a samozřejmě i v Severním Vietnamu. Počet zabitých v řadách Vietkongu a na severu Vietnamu je v letech 1964 až 1973 nejméně 725.000 osob.
Americké odhady neříkají nic o obětech vnitřní represe a o hromadných jihovietnamských popravách. Represe byly opravdu divoké. K bombám, napalmu, k fosforu nutno také přidat veškerou vražednou výzbroj. Vězení, mučení, týrání a trvalý psychologický nátlak a mučení zatčených osob.
Policie, která dostává rozkazy z prezidentského úřadu, od CIA, od velitelů saigonské armády a od speciálních amerických sil není sama, kdo provádí úkol dohledu a represe. Milice je rekrutována hlavně mezi dětmi od 12 do 16 let, mezi něž jsou rozdělovány automatické zbraně. Jsou pověřeny potlačovat manifestace studentů a shromáždění.
Armáda a občanské gardy mají veškerá práva zatýkat a vyslýchat, koho chtějí. Mají k dispozici vlastní vězení a mučírny. Armády Strýčka Sama využívají zákonného rámce jako trestu nucenými pracemi, vazby bez odsouzení, vyslýchajících středisek, tygřích klecí, vezení a mučení vězňů.
Antikomunistická genocida v Indonésii
V roce 1920 byla v Indonésii založena první komunistická strana v Asii, a to dříve než v Číně a Vietnamu. V důsledku povstání na Jávě a Sumatře byla ale v roce 1927 koloniálními úřady zakázána. Tisíce osob bylo deportováno do nehostinných hor Iriamu a komunističtí vůdcové byli všichni uvězněni ve speciálních táborech.
V roce 1948 se komunisté pokoušeli o povstání v Madiunu, neboť byli nespravedlivě obviněni, že se chtěli chopit v září 1948 moci. Byli pronásledováni a rychle rozdrceni divizí Siligwangi plukovníka Nesutiona, velitele vrchního velení Indonéské armády. Třicet tisíc jich bylo zabito stejně jako jejich hlavní vůdcové.
Během tohoto období udělil Indonéský stát angloamerickým monopolům možnost těžby z Indonéských ropných vrtů. Společnost Shell, Standard Oil a Caltex ovládaly bohatá ložiska bývalé holandské kolonie.
V roce 1961 se Indonéská komunistická strana se svými třemi miliony členy stala kvantitativně značnou silou. V roce 1965 se rozpoutala zaslepená a zločinná represe po celé Indonésii. Počet obětí se odhaduje na pět set tisíc až do jednoho milionu lidí. Všichni představitelé KSI přítomní v zemi byli popraveni bez procesu, stovky tisíc rodin podezřelých ze sympatií ke komunistům byly vyhlazeny buď pomocí klasických zbraní, nebo požáry jejich domů zapálených vojáky.
V lednu 1974 byly krutě potlačeny studentské demonstrace. Opět byly stovky zatčených a uvězněných. Deset deníků bylo zakázáno. Ke stejným událostem došlo i v roce 1978. Američtí prezidenti Nixon a Ford navštívili Indonésii v roce 1969 a pak v roce 1975.
Dvanáct hodin po této poslední návštěvě amerického prezidenta Indonéská armáda provedla jednu z nejkrvavějších agresí proti nezávislému státu ve Východním Timoru. Tato genocida postihla na 170.000 až 345.000 obětí z celkového počtu 600.000 obyvatel, což znamená, že dvě třetiny lidu byly zdecimovány.
Zdroje:
kolektiv autorů: Černá kniha kapitalismu. Vyd. Milan Havlíček – Orego 2000, Praha 2005, ISBN 80-86117-24-3
War Is A Racket (Válka je kšeft) – generál major Smedley Butler
Sutton, A.: Wall Street And The Rise Of Hitler. June 1976. ISBN-10: 0945001533 ISBN-13: 978-0945001539
