Před dávným časy, kdy země byla plná kouzel a magie a kdy se bytosti nadpozemské snoubili s těmi pozemskými vládl na zemi mocný král. Byl to vládce spravedlivý a moudrý stejně jako i prudký,vášnivý a marnotratný . Jeho říše se rozprostírala od východu k západů a nebylo místa na Zemi kde by si ho nevážili.
Důkaz o píli pasáčka z pohádky :)
Jednoho krásného se vracel z lovu na svém věrném koni a jeho znavená pážata se zdržela obtěžkána zvěří svého pána. On sám pak v lese narazil na zvláštní mýtinu plnou zářícího kvítí až oči přecházely. I podivil se král té zvláštní kráse a lakotně okem pohlédl na tu krásu řka:"Což mohu já mocný bohatýr a vladar mocného království mítí setnice tak nuzné, když existuje taková krása?" A hned se jal kvítí svou rukavicí z jeleniny trhati. V té chvíli se z černé tmy zablýsklo a šedý prach mu v rukou jen protékl. I zděsil se král převelice, cože za divná kouzla a čáry mu to cestu zkřížila.
Divoce se otočil a chtěl z místa prchnouti, však chřtán mu vyschl zděšením, neb nohy mu kůrou obrůstají a chodidla se v kořeny mění.
Druhého dne ho pážata a pacholci marně hledali, i k sousedním králům spěšné posly vypravili, ale nebylo jim to nic platné. Po králi nebylo ani vidu ani slechu.
Uplynulo pár let a zemi opanoval nový král Duchcát IV, zlý a prostopášný, nemající úctu ani před lidmi ani před Bohem. Špatně se lidu žilo a na starého panovníka vzpomínal.
V té zemi za toho času hrůzovlády krále Duchcáta žil jeden pasáček vepřů, přebýval na okraji dědiny, páč zápach jeho prasečích svěřenců byl značný. Přes den pašíky pásl a v noci chodíval do lesa kde se v lesní tůni koupal a od práce odpočíval.
Jednoho krásné vlahé noci kdy při potulkách v noci zabloudil se i on na dávnou mýtinu dostal a zářící strom se zlatou korunou zahlédl. Pokorně se pomodlil a zdravý kmen prsty pohladil.
V tom se koruna sklonila k zemi a své zlaté pruty mu sama nabídla. Pasáček nelenil a jednu větývku si svým křivákem uřízl. Ozvalo se bolestné zasténání a strom zašuměl zvláštní říkanku:
"Jen hudbou mou mě osvobodíš s čistou myslí když jí zrobíš."
Lekl se pasáček a pelášil divoce z lesa až se zastavil u svého rozpadlého domku na kraji dědiny.
Zvláštní událost mu nedala moc spát. Celou noc se budil a přemýslel nad zvláštní říkankou. Ráno vstal a když vyhnal prasátka na žaludy, sedl si a vyřezal píšťalu ze zlaté větývky co mu zůstala za klopou. Zkusil pár tónů, ale ikdyž píšťala vydávala zvuky všelijaké, hudba to zaručeně nebyla.
Cvičil však pilně a snažil se co mu síly stačily, za měsíc z něj byl slušný hudebník.
Pak se jednoho krásné noci vydal opět do lesa a vyhledal zapadlou mýtinu. Zahrál písničku a co se nestalo.
Namísto stromu tam stál král se svým koněm. I padl pasáček zděšeně na kolena a prosil o milost, páč se bál že si ho nějaký lesní duch chystá vtáhnout do bažin.
Král však sesedl a se slzami v očích pasáčkovi děkoval za vysvobození. Pak vyjel na svůj hrad a celý lid, který cestou potkal šel sním, vyhnal zlovolného krále Duchcáta IV a dosadil starého dobrého panovníka.
Pasáček se stal královým poradcem páč dobře hádanku pochopil a jako člověk z lidu prostého věděl nejlépe jak krále pýchy zbavit. Kdykoliv totiž král začal mít marnotratné choutky, zahrál pasáček na píšťalu.
Ještě jedna památka králi zůstala. Chyběl mu totiž prst, jak pasáček prut ze stromu vyřízl. Kdo tehdy krále zaklel se neví, snad lesní víly, kterým vadilo, že jim král drancuje kvítí, či rozlobený skřítek, kterému na hlavu šlápl...možná i potměšilý duch lesa to již dnes nikdo neví.
