Kdysi dávno za časů kdy v lesích žili ještě skřítkové, na pasekách tančily víly.Lidská řeč tehdy nebyla dána jen lidem, ale i zvířatům. V ten čas žil v chalupě kovář. Nebyl to kovář ani tak nešikovný jako spíš zlý, líný a nepoctivý.
Slípky šidil o zrní ač mu vejce řádně nesly. Kravkám za nízkou dojivost lál, ač mu kádě řádně plnily. Však největší peklo zažívali jeho koně. Bičem jim hřeb maloval kdykoliv jeli z trhu, střídavě k poklusu i trysku je nutil,na ovsu a obroku škudlil, a na nových podkovách šetřil. Z té doby také pochází ono známé pořekadlo "kovářova kobyla chodí bosa". Neboť si po vsi o něm už i drůbež šeptala co je to za člověka ten kovář.
Jednoho dne se však jeho stará kobylka Bětka roznemohla, praskla jí kopyta a zánětem jí mokvala celá noha. Přikulhala ke kováři a řekla mu: "Ihaha drahý pane, potřebuji koňského fejčara, díky tvým špatným podkovám mám prasklé kopyto, nemohu tak řádně táhnout"
To byla voda na kovářům mlýn, kobylku Bětku zbičoval za drzá slova a na záda jí těžký náklad naložil a poslal do města na nákup.
Smutně vykračovala kobylka do města, smutně na nohu kulhajíc a v zatáčce div nevrazila do mužíka malého hubeného s pichlavýma očima.
Velmi se mu omlouvala, ale mužíkovi bylo hned jasné co je kobylka zač a mile se na ni usmál a pozval jí na velkou nůši ovsa. Hladová a zubožená kobylka s radostí i obavou přijala, přeci jen se bála reakce svého pána.
Mužík jí ubezpečil, že se bát nemusí, že jí dlouho nezdrží a rád pomůže od zlého pána. Kobylka se jen po koňsku zasmála, jak jí takový mrnous může zachránit od pána hromotluka? Oves ale ráda přijala,však byla chuděra notně vyhublá.
Mužík ji vzal do nejbližšího hostince a zavedl do maštale a povídá:"Milá kobylko Bětko, jsem poslední z velkých čarodějů Hadipšouk a nemusíš se už báti, znám tvé trápení a pomohu ti"
Zděšená byla kobylka Bětka nevěděla zda má prchnout či se radovat, protože o taškařících i mocných kouzlech Hadipšoukových už nejednu historku slyšela, ale pak si řekla:"Horší to s mým pánem asi už nebude" Pokorně čarodějovi poděkovala a s chutí se pustila do žřádla.
Čaroděj nelenil a léčivým kouzlem uzdravil nemocné kopyto Bětčino. Vděčná kobylka se radostí jen třásla, zvlášť když přidal i nové podkovy.
Pak jí čaroděj vyhopsl na záda vydal se s ní domů k jejímu pánovi.Kovář už stál ve dveřích a vztekle dupal nohou. "Nevděčnice, že tys utratila všechny peníze za nové podkovy a ještě vozíš otrapy?", hned na ní spustil a biče se chopil.
V tom mávl rukou čaroděj a co se nestalo, zlý kovář měl místo rukou kopyta.
Zděšenému kováři došlo kolik uhodilo. Ten mužík je čaroděj a zaklel ho. Padl na kolena a mužíka prosil o smilování. Jenže ten byl neoblomný:"Budeš tak dlouho zakletý dokud nepochopíš jak se máš o svou kobylku a jiná zvířata starat". A tak se taky stalo.Hadipšouk pak se všemi zvířátky i s kobylkou zmizel.
Kovář chodil dům od domu a prosil lidi aby ho nakrmili a napojili, protože sám nebyl schopen se s kopyty ani najíst ani napít. Už moc dobře věděl jak musela kobylka trpět když jí vody nenalil a žrádla nenandal. Rok chodil jak bez života, zhubl a v špinavých šatech strašil své okolí.
Pak přesně za rok když seděl na louce sám nešťastný a smutný, uslyšel nějaký křik a to smečka vlků hnala nebohou jalovici krajinou a chystala se jí strhnout.
Probudila se v něm lítost nad nebohou jalovicí a vlky svými kopyty rozehnal.Pak se otočil a chtěl odejít stydíc se za svou špínu a kopyta, ale ještě koutkem oka mrknul po kravce a poznal pichlavá očka, to čaroděj Hadipšouk si vzpomněl a přišel si kováře prověřit.
Kovář zděšeně padl na kolena, ale už jen zachytil vítr a mizící postavu v dálce. Když se podíval na své ruce, kopyta byla sice pryč, ale o kobylce a zvířátkách už nikdy neslyšel, povídá se že za zimních večerů zvesela povykují a kvílí před domem, když děti nechtějí jít spát.
Ale kdo ví děti,mnoho vody už uplynulo od dob kdy krajem chodil kouzelník Hadipšouk a kdy se zlý kovář napravil.
