Evropou obchází strašidlo radikálního islámu.

Klasik promine zneužití jeho motta, ale výstižnější vyjádření evropského a severoamerického strachu dnes není možné najít. Doufejme jenom, že pro nás nevyzní tak drasticky, jak vyznělo motto Marxovo.

Ať si to chceme přiznat nebo ne,  platí euroamerické společenství dnes za zásadní chyby našich dědů a pradědů. Odvěký souboj dvou náboženství byl zneužit v rámci přerozdělení kolonií  evropskými mocnostmi na konci devatenáctého a začátkem dvacátého století. Vše pak vyvrcholilo první světovou válkou, kterou si Evropa a USA jakoby  definitivně zajistily vliv v orientu.

Britská podpora wahhábbistickému hnutí vyvrcholila porážkou nábožensky přece jenom umírněné osmanské říše. Slavný  příběh Lawrence z Arábie je jenom  romantizovanou lží,  o zneužití poněkud excentrického hrdiny britskou tajnou službou, která nechtěně přivedla  k moci  v Arábii wahhábismem silně ovlivněnou rodinu Saudů. Což by jistě zůstalo na pokraji zájmu Evropy , kdyby v roce 1938 neobjevili geologové v oblasti  Arabského poloostrova a v Perském zálivu ropu. Problemitiku šiítské Persie (Iránu)) necháme dnes trochu stranou.

Co je vlastně nepřesně  nazývané wahhábistické hnutí, je to zhruba 250 let staré sunitské hnutí založené  na navrácení se k původním myšlenkám proroka Mohameda a Koránu, právu šaríja, postavení žen ve společnosti, panislamismu  a džihádu - svaté válce  (paralela s 16. stoletím v Evropě se zde sice, nabízí ale není úplně přesná).    

Absolutistické státní zřízení v Saudské Arábie a ortodoxní náboženský režim, podpořený petrodolary přivedl tento směr islámu na vrchol a dal vzniknout  v roce 1988 vznikem hnutí Al- Qáidá. To se sice krátce po neshodách s  rodinou Saudů kvůli válce v perském zálivu s domovem rozešlo, ale  začalo intenzivně šířit výše uvedené myšlenky do celého islámského světa, ovšem s plným využitím týchž petrodolarů.  Aby bylo pravdě učiněno zadost je třeba přiznat, že Bin Ládin nebyl  původním saudským arabem, jeho otec byl z Jemenu a matka ze Sýrie.  

 Druhou nebezpečnou linií arabského hnutí byla opět Evropou podporovaná a za evropské peníze rozšířená idea arabského socialistického hnutí, které ovlivnilo vznik panarabské strany BASS v roce 1942 v Damašku. Strana působayla především v Sýrii a Iráku, ale  jí velmi podobné politické strany byly  v Severní Africe - v Egyptě, Lybii a Tunisku. Toto hnutí se záhy rozdělilo na prosovětské - Sýrie, Egypt, Libye a profrancouzské  reprezentované Irákem. Ovšem od chvíle příchodu k moci v  těchto zemích  vznikaly sice sekulární, ale bezohledné diktátorské režimy s nejotřesnějšími metodami držení moci.Egypt po prohrané  Sedmidenní válce s Izraelem sice otočil kormidlo směrem k západu, podobně jako Tunisko,  ale metody se nezměnily.

Jediné co obě hnutí šedesát let spojuje  je nenávist vůči Izraeli a k židům vůbec, a zato  opět nese vinu euroamerické souručenství.  Nevyhlášení  palestinského státu  v roce 1947-1948 je opět  jenom odrazem posledních záchvěvů moci koloniálních mocností.

Rusko (Sovětský svaz) si dál ponese následky války v Afganistánu a občanské války  Čečensku, které nadále doutnají , i když nyní nehoří.

Všechno tyto  historické omyly  dovedli Evropu s Ruskem a Severní Ameriku do panické hrůzy na začátku 21. století, problém nemá a nebude mít v nejbližší době řešení. Nadále se musíme obávat  madridských, moskevských, londýnských a bostonských atentátů, dříve či později se budou znovu opakovat.

Druhá válka v Iráku, občanská válka v Libyi i převraty v Egyptě a Tunisku ukázaly, jak nebezpečné je nechat se zavléci do těchto konfliktů. Protože,  to co začalo bojem za demokratické změny, se rychle obrací v boj mezi panarabským a panislamským s demokratickými silami, a zároveň střetem arabských pseudo- socialistů s  fanatickými  šiřiteli pravého islámu.

Svět nechává Sýrii krvácet záměrně, protože Evropa, Rusko i USA najít řešení, po nahromadění tolika zásadních chyb, neumí.  Ale s rozsáhlou pomocí uprchlíkům se nadále už nedá otálet, to by mohla být chyba, která by se stala chybou ne možná poslední, za to ale chybou osudovou. Ono opravdu absolutní většina arabů, za události ve svém regionu vinu nenese a na vině není ani islám jako náboženství.