Mám ráda podobné příběhy. Jednou se mi něco podobného dokonce stalo, jen jsem nebyla vstřícná ihned. Je to pár let, kdy u mně doma jedno kalné ráno zazvonil stařec. Vypadal hrozně zanedbaně, jako santusák, a nikde nikdo, široko daleko. Nabízel, že mi nabrousí nůžky a nože. První reakce - příkře jsem ho odmítla, protože u nás často zvonili různí sektáři a vím, jak těžko je člověk přesvědčí, že nic nechce. Za chvilku - ne víc, jak za 3 minuty - mi to ale začalo ležet v hlavě. Vyběhla jsem na ulici, a půl hodiny jsem ho po vesnici hledala. Nikde nikdo, nemohla jsem pochopit, kam tak rychle zmizel, bylo hnusně a děsná zima, a strašně mě to mrzelo. Vrátila jsem se tedy sklesle ke svému rozžehlenému prádlu - a s těžkou hlavou. Táhlo mi v ní, co všechno bych asi dala za to, kdybych dostala příležitost, to napravit. Špatné svědomí, to je hrozná věc. Představte si, pane Chalupský, po hodině mi zazvonil u domu znovu. Myslela jsem, že ho políbím, jak se mi ulevilo. Nabrousil mi skvěle všechny nože a nůžky, co jsem našla - nebylo to drahé, a ještě dostal kus koláče. Ale ten pocit, druhá příležitost napravit své konání - nikdy nezapomenu, jak jsem potkala "prst Osudu". To byla úleva. Pěknou neděli přeji - a zdravím, ať už jste kdekoliv...
