Už zase skáču přes kaluže...

... a běhám po lese. Mám tu výhodu, že mám les hned za zahradou. Otevřu vrátka jsem tam. Proč zase...? Proto, že jsem na jaře nenaslouchal jemným signálům mého těla.

Egoistická myšlenka, že 7 hodinovou práci v dřepu, pokládání dlažby, musím dodělat zvítězila, a já skončil s ortézou na noze.

Svalový, úponový a šlachový problém setrvával hoooodně dlouho. I když jsem to po pár měsících zkoušel, nešlo to. Asi proto, abych si konečně zapamatoval, že nic, ale opravdu nic nemusím, pokud je to v rozporu s mým tělem, které mi říká přestaň! Neposlechl jsem a měl jsem to. Mé skoro každodenní radosti z běhání byla učiněna přítrž.

Moje léčba. Začal jsem s přeprogramováním svých myšlenkových vzorců, že musím. Dále s mentální léčbou v "mém lese, u mých stromů".

Nebylo to hned. Po více jak osmi měsících nastal pro moji radost velký den. Oblékl jsem si staré tepláky, starou pracovní košili a mikinu, obul do pracovních kotníkových bot a vyrazil. Ještě před samotným během jsem se rozcvičil se sekerou při štípání dřeva a lehce protáhl lýtka a úpony v dřepu.

Řeknu Vám, byl to nádherný pocit. Lehce jsem vyklusával a lehce sledoval signály úponů lýtka. Dal jsem si takzvaný lesní běh. To znamená cestou necestou, pařez nepařez, houští nehouští. Stihl jsem i šipku do borůvčí, když jsem zakopl o větev. Pocit z běhu po mechu plném jehličí a listí se dá srovnat pouze s během naboso po písečné pláži. Pláž tu nemám, les ano. Pro začátek jsem si dal 2 km. Šťastně a spokojeně jsem doběhl domů a poděkoval za možnost opět skákat přes zamrzlé kaluže a......

Z myšlenek a prožitků sepsal: Chalupský Pavel