Umíme žít jinak?

  Je to fenomén dnešní doby. ŽIJEME V SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH – bublinách. Čím více v nich žijeme, tím méně žijeme v reálném světě. Už to skoro ani neumíme.  

Nedávno jsem měl pracovní schůzku v čajovně. Mám rád tyhle prostory plné ticha, vůní, příjemné atmosféry a příjemných lidiček. Nějak se nám ale začíná ta atmosféra měnit. To ostatní naštěstí zůstává.

Sedím, pijeme čaj a když jsem se rozhlédl kolem sebe, tak jsem viděl mladičké dvojice s mobilem, nebo počítačem v ruce. Jen seděli, hleděli na displej a mačkali klávesnice. Přiznám, že to pro mne byl docela frustrující pohled.

Pomyslel jsem si. Přišli sem také za tichem, vůní, příjemnou atmosférou a příjemnými lidičkami, nebo jen proto, že je zde wifi free? Ano, To ticho zde bylo stále, klávesnice nehlučí, čajové vůně zde byly také. Příjemný lidičky spolu hovořící? To jsem neviděl. Jen klávesnice a displeje. Atmosféra mi rázem připadala jak v klasické internetové kavárně.

No co. Každý podle svého gusta. Třeba to je vyjímka, řekl jsem si, a šel se zeptat pana čajovníka. Není to vyjímka. Bohužel se to stává pravidlem. Mladí přijdou, objednají si čajík nebo vodnici a rozjedou svůj virtuální svět. Diskuse více méně žádná. Surfování na vlnách.

Čemu se ale vlastně divím. Když jsem se také nedávno setkal s kolegy a kamarády z práce, mými vrstevníky, tak jsem zjistil, že nejen náctiletí podlehli.

To naše setkání mělo takovou divnou příchuť, řekl bych pachuť. Já si chtěl popovídat, zavzpomínat, diskutovat – stále je o čem, a mnozí chtěli jen surfovat. Bylo přímo cítit, jak jsou nesví, když měli mobil jen položený vedle sebe na stole. Oči jim neustále tikly na displej. Jsem přeci online.

Jo jo. Každý z nás máme svobodnou volbu jak chceme prožít svůj život. Mám jasno. Nemám nic proti sociálním sítím, ale nenechme se do nich zamotat a uvěznit. Ať fyzicky, či mentálně. Vězení jako vězení. Každá závislost je zlý pán. I když se třeba jedná o meditace.

Z myšlenek a prožitku sepsal: Chalupský Pavel