"Vidím naši společnost jako vřící kotel. Někdo přikládá a přikládá. Poklička už signalizuje vřící vodu. Přesto se přikládá. Záměr? Neznalost? Hloupost? Úmysl?"
Samozřejmě všechny tři uvedené, záleží na tom, z úhlu kterých aktérů se na to díváme. A přidal bych ještě jeden faktor: pohodlnost. Člověk je v podstatě tvor líný a je pohodlnější zůstávat v zajeté (a důležité je taky, že bezpečné – byť kolikrát zdánlivě) koleji než vylézat z myšlenkové škatulky a dělat věci jinak, ačkoli to je k osobnímu – a posléze tedy i kolektivnímu – rozvoji naprosto nezbytné. Už jako děti ve škole jsme neměli příliš rádi takové to "popište vlastními slovy", tedy mějte vlastní invenci, vyviňte úsilí. Člověk by ten opruz raději nějak očůral a rychle se vrátil ke svým pohodlným a bezpečným praktikám.
Těchto pošetilých, ale velmi inherentních lidských vlastností jsou si pak samozřejmě leckteří vykukové (oni přikládači) dobře vědomi a dovedou jich obratně využívat, ostatně ono to není nijak obtížné, a kdo chce, může to krásně vidět; ty finty nejsou nijak originální a pořád dokola se opakují, pouze s drobnými aktualizacemi. Na nás je v první řadě být schopen tyto záležitosti vidět a pak také nepoddávat se tolik oněm atavistickým pudům, vylézat na individuální úrovni z těch zahnívajících brlohů a vždy hledat rovnováhu – a pravdu.
