Tohle není banalita.

  Alespoň pro mě ne, a tak jsem se rozhodl, že o tom napíšu zamyšlení. Má to vypovídací hodnotu jak o nás lidech, tak o vztahu k přírodě, jejíž jsme zatím stále součástí. Jaký mám vztah k přírodě, takový mám vztah k lidem a naopak.

Když jsem šel včera a předevčírem k "mým" stromům, zaregistroval jsem při procházení lesní pěšinkou, která vede divokým lesem, celkem mimo civilizaci, že je něco jinak. Pořád jsem nad tím přemýšlel.

Pak jsem na to přišel. Uvědomil jsem si, že vždy při procházení pěšinky jsem se musel sklonit, abych prošel kolem mladých borovic, které rostou divoce kolem cesty. Nyní jsem prošel vstoje.

Mé podezření se naplnilo. Nějaký člověk, který tudy procházel všechny mladé větvičky ulámal, aby se nemusel ohýbat. Aby se nemusel ohýbat, nebo rukou větvičky odklonit.

Jak jednoduše člověk zasahuje do života přírody. Někdy fatálně. Vadí ti větvička, ulom ji. Vadí ti strom, poraž ho. Vadí ti zvěř v lesích, střílej. Vadí ti bezzásahová zóna v NP, minimalizuj ji, nebo ji zruš. Až sem může vést myšlení člověka, který dokáže bezmyšlenkovitě ulomit 18 mladých větviček stromu.

Ne, není to banalita. Je to symbolika. Tím, že se skloníme, vzdáme tím i hold stromu, přírodě. Příroda si úctu nevynucuje jako dřívější, či současní vládci. Je tu pro nás pro všechny. I pro člověka, který větvičky ulomí.

Z myšlenek a života sepsal: Chalupský Pavel