Tak tohle mě nikdo neučil, aneb nikdy není pozdě!

Jak říkám, rodiče jsou nejdůležitějšími učiteli dětí. To platí celý život. Přesto jsem se nenaučil – neměl jsem od koho, neboť rodiče to také neuměli – velice důležité, a přitom tak jednoduché lidské dovednosti, a tou je...

...prosté lidské obejmutí.

Ano. Tak jednoduchá, ale bytostně důležitá věc. Jako jsme se naučili pozdravit se, poděkovat, vzájemně si pomoci, měli bychom se naučit vzájemnému obejmutí. Jak s rodiči, sourozenci, tak nám blízkými lidmi.

Doma se to nepraktikovalo, tak jsem se to nenaučil. Ve škole nás to také neučili, tak jsem se to naučil až teď. Nikdy ale není pozdě, žádný věk není překážkou. Objímám se se svými dětmi.

Věřte mi, že je to krásný pocit. Pocit rodičovství, pocit člověčenství, pocit sounáležitosti, pocit blízkosti, pocit propojenosti. Proto si to užívám.

Věřte mi, že zpočátku jsem to taky neuměl. Bylo to jako se učit jízdě na kole. Měl jsem i takové smíšené pocity, různé předsudky. Copak se chlapy objímají?

Nebyl jsem ale sám. Když jsem to začal praktikovat se svými rodiči před pár lety, přiznám, že ani z jejich strany to nebylo jednoduché. Také to neuměli, neboť to zase ONI neviděli a tím pádem ani neznali od svých rodičů. Byl tam zpočátku ostych. Oboustranný. Časem a neustálým opakováním jsme to zvládli (jako tu jízdu na kole) a těšili se na další setkání a objetí.

Proto doporučuji všem, všem, všem. Obzvláště tam, kde panují určitá vzájemná nedorozumění, nevyjasněné a nedořešené vztahové záležitosti jak mezi partnery, tak rodiči.
 

Má to ale své ale. Nelze to vynucovat a objetí musí být upřímné. Obejmu a přitisknu. Je to uzdravující.

Mohou být při něčem naše srdce blíž?

Z myšlenek a prožitků sepsal: Chalupský Pavel