Spatřil jsem kometu...

...oblohou letěla. Já jsem dnes kometu neviděl, ale tahle píseň, respektive část textu týkající se smrti, mi přišla na mysl, když jsem se v čase adventním neprocházel po nákupních centrech, ale po zasněženém lese.  

Taky jsem si řekl. Proč? Proč mi přišla v lese myšlenka týkající se Nohavicovo názoru, že se smrtí smířit nejde se. Když mně přijde nějaká kruciální myšlenka, tak se jí zabývám. Advent, ne advent. Třeba má nějaký výukový smysl.

Již několik let si hraji s myšlenkou příchodu na Matku Zem. Odkud?

A odchodu. Kam? Určitě nejsem jediný. Myslím, že se tím více či méně zabývá v určité fázi bytí každý.

Mně je velice blízká myšlenka, že odněkud (přiznám, že nevím odkud) jsme sem přišli. Když jsme odněkud odcházeli, taky to bylo vnímáno fatálně. Konec.

Přitom MY jsme jen odešli odněkud někam. V tomhle případě sem. Taky jsme přišli a netušili co se zde bude odehrávat. Scénář, který jsme měli napsaný jsme totiž zapomněli. To je právě smysl hry zvaný Život. Do fyzického těla jsme vstoupili a v přesně daný čas, který je nám utajen, opět z těla vystoupíme a cyklus se opakuje. Opět to bude vnímáno fatálně. Konec. Naše hra ale bude pokračovat jinde. Třeba v jiné roli.

Proč mně ale přišla tahle myšlenka nyní, v období adventu? Možná proto, že mnozí z nás budou vzpomínat na své nejbližší a blízké, kteří již opustili tuhle hru a šli ji hrát jinam. Je to přece jenom příjemnější pomyšlení, než KONEC. Vždyť i jiné národy a duchovní směry nevnímají konec hry, jako konec Života.

Vnímají to jako otevření dveří do jiného prostoru. A to se mi líbí.

Spatřil jsem kometu oblohou letěla chtěl jsem ji zazpívat Ona mi zmizela...

...až příště přiletí MY už tu nebudem....

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel