Seděl jsem sám v přeplněném kupé.

S velkou pravděpodobností se vám tahla věta zdá býti povědomá. Ano, Dovolil jsem si ji vypůjčit z jedné povídky Šimka a Grossmanna, neb jsem si tak při mé cestě vlakem připadal. Proč?  

Před pár dny jsem jel vlakem do Košic těšíc se, jak si 8 hodinovou cestu spoluužiji se svými spolucestujícími. Dovolím si zdůraznit slovo spolucestujícími, neb si z časů ne tak dávných pamatuji družné hovory i při mnohem kratších cestách.

Nastoupil jsem do “mého” kupé. Byl jsem posledním cestujícím, a tak jsem se porozhlédl, kdo že mi to bude dělat na tak dlouhé cestě společnost. Obě pohlaví zde byla zastoupena a věková rozmanitost od studentského do seniorského věku mi dávala jakousi naději, že se lehce zavede řeč na nějaké téma a cesta nám pěkně uplyne.

Člověk míní a život mění. Nebo spíš technologie mění. Ještě než se vlak rozjel a než jsem se rozkoukal, vytasili všichni moji spolucestující své mobily a laptopy. Řekl jsem si dobrá, budu se zatím kochat krajinou, než si vyřídí své e-maily, fb, instagramy a další všelijakou technologickou komunikaci.

Och, jak jsem se mýlil. Kocháním u okna mně po pár hodinách trochu bolely nohy, ale mé spolucestující nebolely ani oči, ani prsty z klávesnic. Pochopil jsem, že tyto přístroje jsou možná i dobrou záminkou, jak nenavazovat přirozeně lidské rozhovory. Jednoduše vytasím mobil a dám tím jasně najevo – nemám chuť se bavit, mám lepšího společníka.

Kromě jedné slečny se mnou všichni cestovali až na Slovensko, a první věta od starší paní byla ta, zda bych ji pomohl sundat kufry z police. S jakým nadšením jsem se dal do hovoru i po slovensky.

Tak si říkám. Seděl jsem opravdu sám 8 hodin v přeplněném kupé. Jistý člověk kdysi řekl lidé bděte. Já doplním, mluvte. Je to přirozenější než koukat stále do mobilu a ťukat prsty do klávesnice.

Z prožitku cesty vlakem z Prahy do Košic sepsal: Chalupský Pavel