Proč vítězové vítězí.

Nemusí jít vždy o sportovní klání i když se to téma nabízí. Vítězit a soutěžit se dá v lecšems i ledačems. Přesto si myslím, že je to univerzální pravidlo.  

My se snažíme mít vše nacvičeno, nasportováno, naučeno, připraveno. Vždyť tolik času věnujeme různým přípravám. Sportovci si dokonce načasují trénink na roky, přesně na vrchol sezony různá soustředění po celé planetě výběr správných protihráčů, výběr speciální stravy, speciální trenažery, simulace her.

Ano po téhle stránce se dokážeme precizně připravit. Jde ještě o přípravu jinou.

Vnitřní, duchovní.

Vítěz totiž nemá strach z prohry, poražený ano. Vítěz má ve své mysli, ve své hlavě, ve svém srdci i Duši vítězství. Věří si. Proto nemá absolutně žádný strach z prohry. který by ho svazoval. Dokáže vnitřní strach z prohry, selhání, z vlastní nedostatečnosti, nedokonalosti minimalizovat.

To mu dává vnitřní motivaci, sílu, kterou si ani sám mnohdy neuvědomuje. Nejde o sílu fyzickou, ani mentální, ale sílu na úrovni ducha. I ta se dá v sobě probudit, nacvičit, natrénovat a ve správný okamžik probudit.

Poražený vše co bylo řečeno nedokázal v sobě probudit, zmobilizovat a na druhé straně strach zminimalizovat, vytěsnit. Strach z prohry je silnější než víra vnitřní duchovní síle. Kdesi v hlubokém nitru to má zakódovaný.

Co když nevyhraju. Všichni to ode mne očekávají. Ty roky příprav, dřiny, odříkávání, peněz, sponzoři – odejdou a nebudou mě již podporovat. Ten tlak na výkon, na VÝHRU, neboť jen ta se počítá, je obrovský.

Jen vítěz bere vše. Ani se nám o tom nezdá. Dávnoooo to není o sportu, ale o finančním kšeftu. Miliardy nejen za fotbalistu...

Semínko pochybnosti je aktivováno.

A to stačí k prohře.

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel