Pozor na bezduché tváře.

Nebude to zamyšlení o posmrtném životě. Bude to zamyšlení o našem životě. Automobilovém. Někdy mi připadá, že jsme se již v tomhle životě svého života vzdali.

Když se kolem sebe rozhlížím, mám ten dojem. Rozhlížím se totiž po kolemjedoucích řidičích.

Vždy když zasednu za volant svého auta, baví mě sledovat tváře řidičů, či spolujezdců. Někdy se zamýšlím. Proboha, odkud a kam neustále jezdí ty bezduché tváře. Žijí, spí, dýchají, nebo si odpočítávají poslední vteřiny svého života? Mnozí v autech tráví více času než doma s rodinou.

Možná je to bezduchou společností, bezduchou prací, bezduchým vztahem, bezduchým životem.

Je to leckdy zajímavý pohled. Pohled snad až do Duše řidiče. Do tváří se jim otiskuje jejich život. Smutek, smutek, netečnost, netečnost, agrese, agrese. Zoufalý, netrpělivý pohled vpřed. Vpřed. Jako voják na zteč. Všichni z cesty, JÁ jedu. Každá vteřina dobrá. Nevadí, že po pár metrech mě zastaví semafor. Hlavně být u semaforu první. Takzvaná pole position jako u F1. Vždyť si tak leckdy připadáme. My jsme TI závodníci, máme silné vozy, motory TDI, TSI, čtyřkolky, zadokolky. Červená, oranžová, start. Zelená je zbytečná. Kdo je lepší. JÁ. Chodec je obtížný hmyz. Pozoooor, JÁ jeduuuu.

Máááálokdy vidím rozesmátého řidiče. Spíš bezduchou tvář. Řidič ustrne monotónním zvukem motoru. Přestává býti člověk, stává se součástí auta. Podlehne monotónnosti a své netrpělivosti. Proč jindy slušně se chovající, vážený otec rodiny, vážená součást pracovního kolektivu, vzorný pracovník, po usednutí do auta se změní v predátora? Znám jich dost.

Ani si neuvědomujeme, jak nás automobilismus ovlivňuje. Asi tak, jako všechny ostatní ismy.

Zkusme se porozhlédnout. Je to zajímavý exkurz do Duše řidiče. Přeji. Přejme si více rozesmátých řidičů.

Z myšlenek a prožitků sepsal: Chalupský Pavel