Oplocenka

Každý z nás ji v lese určitě viděl. Člověk se rozhodne vykácet les, pak vysadí nový, a před lesní zvěří oplotí. Příroda nemá moc ráda různé bariéry, které ji do cesty staví člověk. Proto oplocenka časem vezme za své.

Jednu takovou jsem spatřil při mém toulání se lesem. Čas a příroda vykonaly své.

V tu chvíli mi přišla myšlenka. Vždyť my sami si stavíme takové oplocenky, ploty, hradby, či jak to nazveme, v sobě samých. Jsou to naše myšlenkové vzorce, které jsme přijaly za své během našeho života a uvěřili jim. Pak si je oplotíme a běda, kdyby chtěl nějaký myšlenkový vzorec odejít, nebo přijít nějaký jiný, cízí?

To v žádném případě. Co je doma, to se počítá. A tak si pomalu zvykáme žít v takové celoživotní oplocence. Jen neradi si zvykáme a připouštíme něco nového, jiného. Ani to nezkusíme a hned odsoudíme. Podívejme se ale zpět do přírody. Ta si s oplocenkou dokáže poradit. Nic jí v rozkvětu nezastaví, až najednou oplocenka zmizí. Příroda je stále v pohybu, v nádechu a výdechu. Stále přijímá a zároveň dává každému bez rozdílu.

Je na nás, zda i my budeme stále v pohybu, rozkvětu, nádechu a výdechu, nebo stále ve své oplocence.

Z myšlenek a prožitku sepsal: Chalupský Pavel