Odposlechnutý rozhovor.

Měl jsem nějakou práci na zahradě a poblíž si hrála vnučka s dětmi. Chvíli se houpaly na houpačkách, chvíli běhaly, a pak sedmiletého kluka napadlo, že by mohli všichni soutěžit. Odpověď ani ne pětileté vnučky mě překvapila.

Kamarádi nesoutěží. Kamarádi si pomáhají.

Přestal jsem pracovat. Chlapec odpověděl, že oni ve škole pořád soutěží. Kdo bude mít dřív úkol napsaný, kdo rychleji odpoví na otázku paní učitelky, kdo....Pomáhat si ve škole? Napovídat se nesmí, spolupracovat na daném úkolu také ne. Všichni musí pracovat samostatně. Že každé dítě je jiné a ne vše chápe, nikoho nezajímá. Neumíš? Máš kouli jako Brno.

A tak si říkám. Vždyť ve třídě, což je taková malá sociální skupinka kde se děti budou scházet devět dlouhých let svého života, by měla fungovat taková kamarádská atmosféra. Atmosféra vzájemné pomoci, důvěry, spolupráce. Vnučka to řekla zcela jasně.

Vždyť život není o vítězství, individualismu, ale o spolupráci, o kamarádských a přátelských vztazích. Jak vidno, ve školách se to nepěstuje, a tak si děti alespoň vytváří a budují virtuální kamarádství a přátelství. 

Muži co byli na vojně ví o čem kamarádství, přátelství a vzájemná pomoc je. Bez ní jsme se neobešli. Jednou, pětkrát já tobě, jednou,pětkrát ty mně.

Individualismus není člověku vlastní, tedy ani blízký. Zajímal by mě takový malý školní experiment, při kterém by děti ve třídě na všech úkolech pracovali společně. Možná bychom se divili. Když to chápe vnučka, proč ne škola?

Každopádně si myslím, že by škola děti bavila víc. Zbavily by se strachu. Chce to ale náš školský systém který je postaven na příkazech?

Z myšlenek a rozhovoru dětí sepsal: Chalupský Pavel