Oči plné strachu.

  Ten pohled se mi již několik dní vrací. Byl hluboký, úzkostný. I když trval jen okamžik, vryl se mi do paměti. Chtělo by se napsat, byl plný lidského strachu. Ale...  

...nejednalo se o člověka o lidskou bytost. Byla to srnka. Mladá srnečka, která stála ve tmě v příkopu na kraji velice frekventované silnice. Chtěla přejít.

Vracel jsem se z práce domů již za tmy a zařadil se do dlouhé kolony aut. Při výjezdu z města vede silnice krásnými borovicovými lesy a najednou jsem ji mžikem oka zahlédl. Byla krásná. Její štíhlé tělo bylo připraveno ke skoku. Stála v příkopu tak, jak ji Stvořitel stvořil. Během vteřiny jsem zahlédl její oči – světla. Byly živé, měly jiskru, jas. Zdálo se mi, že vidím i její Duši, ale zároveň i strach.To prostě poznáte.

Jen tak mimoděk jsem dal nohu z plynového pedálu, víc jsem nestačil. Zůstala stát. Oddechl jsem si. V zrcátku jsem jen viděl jedoucí kolonu aut. Chci věřit a věřím, že jí jakýsi zvířecí instinkt zastavil.

Vzpomněl jsem si na tzv. ruskou ruletu. Vyjde, nevyjde. Když tak koukám na naše silnice,hm, mnohým to nevyjde. Je to jakási daň za naši lidskou civilizaci?

Nedávno začali podél silnice kácet široké pruhy lesa, neb se musí silnice rozšířit. Byl tam krásný borovicový les. Klasická silnice prý nestačí dnešnímu provozu. Stačí, ale já o tom nerozhoduji.

My lidé, my řidiči to prý budeme mít snazší, rychlejší a prý i bezpečnější. Když před 7 lety kousek odsud vybudovali obchvat malého městečka, tvrdili totéž. Dnes tam máme podle policejních statistik jednu z nejnebezpečnějších křižovatek v ČR. Takže si nejsem jist. Vlastně jsem. Nebude to bezpečnější jak pro nás, tak pro ty, kteří tu s námi žijí a MY jim stále více ukrajujeme životního prostoru.

Nejen jim, ale i sobě. Z asfaltu živi nebudeme.

Z prožitku sepsal: Chalupský Pavel