Obyčejné lidské umění.

Dnešní zamyšlení bude zpočátku takovou malou hádankou. Jeden by si představil zamyšlení o kultuře. Druhý o umění rukodělném. Obé jest silným tématem, ale tím nejsilnějším je…  

umění přijmout sám sebe.

Začneme tak jak by se vždy začínat mělo, u sebe. Když se zkusíme zamyslet nad hlubokým, košatým, etickým, přímo bych si dovolil říci filozofickým  rozměrem této jednoduché věty, tak zjistíme, že je jednoduchá pouze ve svém gramatickém pojetí.

Ale ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása, či kouzlo okamžiku. 

Umění přijmout sám sebe může být někdy opravdu dílem okamžiku, čemuž bych si dovolil říci, prozření, nebo také dílem lopotným, trvající mnohdy celý život. I přesto se může stát, že celí upachtění své dílo nedokončíme.

Optimisty potěším. Není všemu umění konec. Tohle není socha Davida.

Pokud svoji roli zvládneme, čeká nás umění druhé, neméně jednoduché.

Umění přijmout druhé takové, jací jsou. 

To, co si pod těmito uměními představit nechám na nás samotných. Každý z nás je svým způsobem Michelangelo. Představivosti života se meze nekladou. Já bych třeba na některé zapomněl, a to bych nechtěl, protože zrovna to by mohlo být pro nás to zásadní. Právě proto jsme takový jací jsme a do své životní blízkosti jsme si přitáhli lidi, aby nám nastavili zrcadlo.

Není jednouché se do něho podívat. Právě proto se tomu říká umění. Obyčejné lidské umění.

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel