Nevyměňujme starou za novou, aneb možná paralela.

Po dlouhých letech jsem pochopil tátovo filozofii. Vzpomněl jsem si, jak se vždy snažil cokoliv opravit. Ať to byla moje školní aktovka, rozlepené boty, zlomená hokejka, či rozbitá vázička.

Byl jsem samozřejmě rád, když táta dokázal opravit to, co jsem rozbil. Postupem času, zejména poté, co se naše obchody zaplnily vším možným, či spíše nemožným, jsem nechápal, proč rozbitou věc, která již byla i funkčně zastaralá, nebyla in a dala se lehce nahradit něčím novým, proč ji nezahodí a nekoupí za pár šupů jinou. Proč nevymění starou za novou, jak bývá v reklamních sloganech.

Táta narovnával i ohnuté hřebíky, aby je znovu použil. Vzpomínám, jak opravoval i několikrát zlomenou plastovou obouvací lžíci. Nevyhodil ji, ale stále opravoval. Je jedno jak, ale byla funkční. Co já jsem se tátovi navysvětloval ať ji už zahodí a koupí si novou, ale táta byl ve své životní filozofii – nic zbytečně nevyhodit, ale snažit se to opravit, neústupný. Dlouhá léta jsem si kladl otázku proč?

Dnes to už chápu. Byla to generace, která si dokázala všech věcí vážit. Ať byly cenné, nebo ne. Prostě se vážilo nejen lidské práce, která tu danou věc vytvořila, ale i materiálu.

Dnes? Nadbytek všeho vytváří dojem, že není potřeba nic opravovat, ale rovnou vyhazovat. Na co máme sběrné dvory, popelnice, které jsou stále odvozeny od původního používání na popel. Kdo jej tam dnes sype?

Dnešní popelnice jsou spíše ukázkou naší marnotratnosti, rozmařilosti, blahobytu, nevážení si ničeho. Na tom je ale založen společensko-ekonomický systém. Kupuj, kupuj, kupuj a vyhazuj. Kvalita jde stranou, jde o množství. Příkladem může být obyčejná lopata, kterou jsem před týdnem koupil. Stačilo 20x na ni šlápnout při nabírání hlíny a byla zkroucená jak alobal od čokolády. Takže lopata za 140,kč nad zlato. (už je opravena).

Ale vraťme se k opravě věcí, místo vyhazování. Uvědomil jsem si ještě jednu souvislost. Možná takhle přistupujeme nevědomky i k našim vztahům. Je nefunkční? Tak pryč s ním. Proč jej opravovat a snažit se jej uvézt zpátky do funkčnosti. Je to možná paralela. Táta byl totiž velice empatický, dokázal chápat životní souvislosti od dětství po dospělost. Možná i proto byly rodiče spolu skoro 60 let. Prostě nevyměnil "starou za novou".

Z myšlenek a života sepsal: Chalupský Pavel