Není problém se něco naučit...

... je ale problém se něco odnaučit. Mám někdy dojem, že je třeba se odnaučit vše a začít zcela od začátku.  

Od narození se stále něco učíme. Učíme se to důkladně pod dozorem našich nejbližších. Základní lidské návyky, jako je jídlo, sezení, chození, čůrání na nočník, jízda v kočárku a později na odrážedle, to je tak nějak samozřejmé.

Co ale dál? Dál se už učíme věci, které mohou být v našem životě být problémem. MY se je někdy více méně neučíme, MY je opisujeme od svých nejbližších, tedy od rodičů, dědečků a babiček, později od kamarádů. To co vidíme u rodičů pokládáme vždy za správné, tedy do určitého věku. Rodiče jsou pro nás Bozi.

Pak přijdeme do věku, kdy si už sami začneme všímat určitých rozporů v kázání a konání svých Bohů a začne naše vnitřní vzpoura. Dospělí tomu říkají puberta. S tím našim mladým, mladou to mlátí, není s nimi vydržení, už aby je to přešlo.

Zlobíme se na ně, rozčilujeme se nad jejich nepořádností, vztekáním, neposlušností, odmlouváním, drzostí...Co když jsou našimi zrcadly? Co když nám sami ukazují jací jsme MY? Ne nadarmo platí, že to co mně vadí na druzích, vadí mi podvědomě na sobě. Jsou to přece naše děti, naši nejbližší.

Celý život se něco učíme, abychom pak zjistili, že je zapotřebí se plno věcí odnaučit. Říká se tomu zvyk. Ze zvyku se postupně stane zlozvyk, kterým sami sobě ubližujeme. Zpočátku to nevnímáme. Časem si to uvědomíme. Čím déle, tím hůře se budeme odnaučovat. Kuřáci by mohli psát romány. Spíš hororové příběhy.

Naučit se něčemu není problém, ale odnaučit...

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel