Nemusíš jít v mých stopách.

Vykračuji si lesem. Lesní pěšina je krásně zasněžená, stromy obalené sněhem a mít trochu více fantazie, připadám si jako děd Mrazík. Ovšem bez berly mrazilky. Najednou jsem se napojil na čísi stopu.  

Bezmyšlenkovitě jsem do ní vkročil a šel. Najednou mi přišla myšlenka. Je potřeba jíti v čísi stopách? Je potřeba jíti cestou vyšlapanou? Je potřeba jíti "za někým"?

Co když je lepší jíti svojí vlastní cestou. Co když je lepší nejíti za někým, či před někým, ale vedle někoho. Jíti prostě spolu. Je životadárnější míti někoho vedle sebe, než za sebou, či před sebou. Obzvláště na cestě životní.

Nikdo nám přece nemusí vyšlapávat cestu, ani my někomu. To posiluje. Zrovna tak, jako si vyšlápnout svoji cestu ve sněhu.

Proto věřím, že čtenáři mých zamyšlení si také dokáží najít svoji vlastní cestu. Ano, mohu býti někomu krátkodobým průvodcem, značkařem, naznačiti směr formou azimutu a perimetru, ale to ostatní je na každém z nás samotných.

Upadnout na své cestě životem je normální a mnohdy i potřebné. Zabloudit na své cestě životem je normální a mnohdy i potřebné. Jen není potřebné ztratit svoji životní víru a touhu najít opět správný směr.

Takže přeji sobě i všem, abychom se svojí životní vírou a touhou došli tam, kam potřebujeme.

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel