Mrzí mě, že jsem to nestihla.

Potkal jsem kamarádku. Dlouho jsme se neviděli a tak jsme zašli do čajovny. Probírali jsme život a jak čas plynul, začala se mi kamarádka více myšlenkově otevírat a svěřovat. Mezi kamarády, i opačného pohlaví, to tak bývá. Povídá…

Víš, nejvíc mě teď mrzí, že jsem svýmu tátovi před jeho smrtí nedokázala říct, že ho mám ráda.

Pořád v sobě nosím, že jsem to nedokázala. Měli jsme sice spolu komplikovaný vztah, ale v určitém věku jsem to pochopila a pracovala na jeho zlepšení. Myslím, že jsem mnohé dokázala a byla šťastná.

Ano, mnohé jsem dokázala. Dokázala jsem tátovi mnohé odpustit, mnohé pochopit, mnohé tolerovat a mnohé respektovat.

Jediné co jsem nedokázala je říci mu, že přes náš komplikovaný vztah ho mám ráda.

Tohle jsem pochopila až když táta rychle a nečekaně “odešel”. Už jsem to nestihla.

Mám teď kvůli tomu výčitky svědomí. Tolik let jsem pracovala na vztahu a to nejdůležitější jsem nezvládla. Nezvládla včas říct.

Mlčky jsem se snažil ji pochopit. To je jediné, co jsem mohl v této chvíli dělat. Přesto věřím, že to její táta vycítil a ví to. I teď.

Je to pro nás všechny poučení. Krásný životní příklad, že jednak máme na svých vztazích s kýmkoliv neustále pracovat a nečekat. Jakmile cítíme ke komukoliv cit, Lásku a pochopení, je třeba to adresátovi sdělit. Neposílat to poštou, ani sms, ani mailem. Je třeba sednout klidně do vlaku a jet. I přes celou republiku a postavit se adresátovi do očí. 

Poté nastane chvíle splnění jednoho našeho životního úkolu. Nečekejme, životní čas adresáta neznáme.

PS: Stihl jsem to.

Z myšlenek a vyprávění kamarádky sepsal: Chalupský Pavel