Měli by je všechny postřílet.

  Omlouvám se předem za morbidní název zamyšlení, ale je na místě. Přesně takhle bylo vyřčeno, tedy i myšleno. Kdy, kde a kým?  

Vykračuji si zasněženým lesem a jak je mým zvykem, v ruce mám tašku na případný odpad, tedy věci plastové, či plechové, které do lesa nepatří, neb tam nevyrostly.

Kupodivu jsem jich pár našel. I tak si vesele vykračuji, kochám se zasněženými stromy a připadám si tak trochu jako děd Mrazík, který rovněž oplýval radostí pohledem na sněhem obalené stromy, jsouc tak chráněny před holomrazy.

Jak si tak radostně vykračuji, potkám ne loupežníky, ani Nastěnku pod statným smrkem, ale jednu ctihodnou paní. Slušně pozdravím a krátce zavedu řeč na krásu zasněženého lesa.

Paní krásu krátce opětovala, ale hned přidala slova, která mě dá se říci šokovala. "Vidíte pane ten bordel?" Rozhlížím se, ale bordel nevidím. "Měli by je všechny postřílet!" Už jsem myslel, že tak reaguje na moji tašku s odpadem a tak říkám, že nebudeme přece lidi střílet za to, že odhodí plastové obaly v lese.

Paní mě opraví: "Já myslím divoká prasata. Jen se podívejte, jaký tu dělají bordel. Všechno je tady od nich rozrejpaný".  A ukazuje rozryté borůvčí.

Tak jsem se podíval do tašky a zamyslel. Postřílet divoká prasata. Prasata, která v lese dělají jen to, že hledají potravu, aby přežila. Za to je máme všechny postřílet? Tomu říkáme bordel, který si zaslouží trest smrti?

Příroda si s rozrytým borůvčím, brusnicemi i okousanými kořínky stromů hravě poradí. Les i borůvčí je tu pořád. S plastem si neporadí ani za stovky let.

Ukázal jsem té ctihodné paní tašku řka: "Tohle je paní bordel, který do lesa nepatří. Ten sem nepřinesla divoká prasata, ale lidi".

Nebo opravdu prasata? Odpověď nechám na Vás.

Z myšlenek při procházce lesem sepsal: Chalupský Pavel