Kdy mě konečně někdo uzná.

  Všichni jsme v životě čekali na nějaké uznání. Ať od rodičů, sourozenců, kamarádů, ve škole......postupem času v práci a v určitém věku i od svých dětí.  

Jak se to krásně v tom našem časoprostoru otáčí. To, co jsme vyžadovaly jako děti od svých nejbližších, očekáváme v určité fázi života zpět. Určitě každý z nás očekává nějaké to uznání. Je to milé, potěší to. Ale pozor. Jen na tom nelpět.

O čem to svědčí? O našem malém sebe-vědomí? Určitě je dobré malé děti chválit, povzbuzovat, dát jim najevo, že mají naši podporu, že stojíme při nich.

To je v pořádku. Je otázka, zda je v pořádku, když si tuhle potřebu přeneseme i do dospělosti. Neuznaných osobností se po světě toulá víc než dost.

O něčem to vypovídá.

Co s tím? Co dělat se svým sebe-vědomím, abych nemusel čekat, žadonit o uznání jak z nejbližšího, tak širšího okolí? Vzpomínám si, jak mi po 30 letech služby chtěli dát medaili za službu po 20 letech. Někdo se probudil.

Odmítl jsem. Byla to formalita. Nestál jsem o takové 5ti leté opožděné uznání.

Co je nejvyšším možným uznáním? Nejsou to medaile jakéhokoliv druhu a stupně, čestné diplomy, sochy (rádi je bouráme), památníky (taktéž), ani Nobelova cena (bývá politicky, či ekonomicky podbarvená). Tak co to je?

Uznání sám(a) sebe. Za cokoliv dobrého a kdykoliv. Za jakoukoliv maličkost, která se mi toho dne povede. Mít čisté svědomí. Mít vzor sám v sobě. Nečekejme na velké věci – až mě v práci povýší, až dostavíme dům, až dostuduji, až....Velké Ne.

Náš život se přece skládá z každodenních střípků, které do sebe zapadají až časem složí celý obrazec. Bez těch střípků by obrazec nebyl celý.

Proto se sami uznávejme za každodenní střípek, kterým dáváme dohromady náš životní obrazec. Vše, co do našeho života má přijít, přijde. Stojí to za to.

Z myšlenek a života sepsal: Chalupský Pavel