Kaplani v armádě.

Táta mi jednou vyprávěl, jak jeho otec prožíval jako voják I.světovou válku do které musel narukovat, jak říkal Dobrý voják Švejk, za Císaře pána a jeho rodinu.

Mimo jiné se zmínil i o tom, jak jim vojenští kaplani světili pušky, děla, prostě všechny zbraně, aby ve jménu Pána Boha mohli zabíjet druhé. Tohle zjištění pak dědu po válce vedlo k odluce od církve. Nedivím se.

Naopak se divím, s jakou rychlostí se po roce 1989 opětovně zaváděli kaplani zpět do naší nové armády. Politruci ven, kaplani zpět. V dnešní době zbraně našich vojáků asi už nesvětí, alespoň v to doufám, snad mají jen funkci a roli mediační.

I tak se divím. Jakákoliv církev, jakékoliv náboženství, je svým způsobem forma ideologie. Položme si tedy otázku. Patří ideologie, ať je v jakékoliv podobě, do armády? Jako tam nepatří politruci, tak tam nepatří ani kaplani. Jejich roli přece mohou a mají zastupovat jak nejbližší nadřízení velitelé, tak vojenští psychologové a mentoři. Každý velitel má být nejen odborně, fyzicky, psychicky, ale i duchovně zdatný, aby svým podřízeným dokázal v těžké chvíli pomoci. Je jim také nejblíž. Kaplan s nimi při výcviku, nebo v bojových akcích není. Veškeré informace má tedy zprostředkované.

Proč se nad tímto tématem zamýšlím? Na výroční schůzi našeho občanského sdružení na záchranu jednoho románského kostelíku, o který se mimo jiné majitel - církev moc nestará, byl pozván i pan biskup, který se mimo jiné zmínil i o tom, že byl vojenským kaplanem. Místo Bohudík, se i Bohužel zmiňoval o současné politice. A to je právě ta forma ideologie, která církvi nepřísluší. Mají sloužit pouze Bohu a k němu se vyjadřovat. Jak armáda, tak politikaření jim nepřísluší.

Role církve by přece měla býti v duchovní podpoře ve stacionářích, nemocnicích, léčebnách, nápravných ústavech. Tam je jejich místo. V armádě nikoliv.

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel