Jo pochvala je pochvala.

  My umíme chválit i negativem. Jak se říká, slibem a pochvalou nezarmoutíš. Taky jsem patřil mezi ně. Když se mi žena zeptala zda mi chutnal nedělní oběd, má odpověď zněla. No, nebylo to špatný. 

No, tak to je opravdu pochvala jak z nebes. Pak jsem si začal uvědomovat protimluv. Já jsem jídlo pochválil tím, že nebylo špatné. Co to značí? Nevím zda obecně, ale základ vidím v kritickém myšlení. Já byl v kritice přeborníkem. Jinak určitě prospěšné kritické myšlení se scvrklo v kritizování všeho. Tudy cesta nevede.

Začal jsem si všímat, jak je tento protimluv rozšířený. To jsme všichni takoví kritici? Je zapotřebí naučit se i takové banálnosti jako je pochvala? Že pochvala je v životě důležitá, na tom se shodneme asi všichni. Kdo nezažil jak v dětství, tak v dospělosti dostatek pochval, ví o čem hovořím.

To se týká samozřejmě i partnerských vztahů. Pokud nám život přivede do cesty partnera, kterého pochvaly míjely jak projíždějící vlaky tak věřte, že jeho prožitkem Lásky bude pochvala. Za cokoliv. Bude přímo po pochvale hladový.

Zde se ale zamýšlím pouze obecně, neboť bychom všichni měli v životě dojít do bodu, kdy nebudeme po našich partnerech cokoliv vyžadovat. Miluj mě, chval mě, hlaď mě, kupuj mi dárečky... My sami se máme tohle vše naučit a poskytovat sami sobě. Být citově nezávislý (ne otupělý, bezcitný) na druhých.

Že mi to partner poskytne? V pořádku. Je to pověstná třešnička na dortu. Poskytne, přijmu, ale nevyžaduji. Nenutím partnera, že mi musí poskytovat to, co mi citově schází.

To je známka vnitřní, duchovní, duševní, partnerské vyspělosti a rovnováhy.

Z myšlenek a prožitků sepsal: Chalupský Pavel