I strom ví.

Před 2 lety jsem při procházce v lese viděl po vichřici skoro vyvrácený mladý doubek. Přišla mi myšlenka, že mu k životu pomůžu.  

Lehce jsem ho narovnal a  podepřel větví. Před pár dny jsem šel kolem a viděl, že podpěra leží vedle. Vzpomněl jsem si na dědu Mrazíka řka, že takhle tedy ne a znovu jsem doubek podepřel. S dobrým pocitem jsem odcházel. 

Po pár metrech jsem si uvědomil, že tuhle moji pomoc strom už třeba nepotřebuje. Vrátil jsem se zpátky a skutečně. I ve své nakloněnosti byl  pevně zakořeněný a při pohledu do jeho malé koruny jsem viděl, že stvořil větve právě proti straně náklonu aby se vyvážil. Podpěru jsem odendal.

Ano. I strom ví, kdy je čas opustit podpěru, berličku, o kterou se mi lidé tak často rádi opíráme, vyžadujeme a neradi je opouštíme. Často pak hořekujeme nad svým osudem. 

Osud je ale knihou našeho života, kterou jsme si sami napsali, a pak zapomněli. Zkusme nehořekovat. Zkusme odhodit, opustit všechny naše pomyslné podpěry či berličky. Zkusme zapustit pevné kořeny jako strom. Zkusme stvořit nové myšlenky, větve, jako strom. Podpěru, či berličku už přeci nepotřebuji.

Z myšlenek po procházce lesem sepsal: Chalupský Pavel