I neúspěch je součástí úspěchu.

Kdo se vyhýbá neúspěchu, vyhýbá se automaticky úspěchu. Může to znít jako protimluv, ale je to tak.  

Lidstvo je tam kde je i tím, že neustále něco nového zkoušelo. Takzvaný pokus omyl. I tohle je přece cesta jak dojít k cíli. K jakémukoliv cíli. Nemusí jít vždy o nějaké vědecké experimenty. Může jít o běžné záležitosti v životě.

Lidé jsou tak nějak dopředu strašeni neúspěchem. Víš, já bych rád udělal tohle, nebo tohle, já bych rád šel tam a tam, já bych rád změnil tohle a tohle, ale když já nevím, zda se to povede, zda to dobře dopadne, zda bude výsledek podle mého očekávání.

Člověk se obecně brání, bojí změn. Zvykneme si na něco, žijeme v tom, stane se z toho pomalu, ale jistě zvyk. Pak přijde někdo, nebo něco, co přinese nějakou změnu. Ano, změna by měla být vždy změnou k lepšímu. To ale na začátku změny není vždy hned jisté, a proto máme obavy, či strachy. Nevyhodnotíme pro a proti, ale začneme se změnám někdy i podvědomě bránit.

Ale právě cestou pokusů, omylů lze dojít ke změně k lepšímu. Součástí pokusů a omylů je ale i to, že omyl přiznáme. Postavíme se k odpovědnosti čelem. To je známka síly. Vnitřní síly. Známka vize. Moc jsem se s ní během života, i profesního nesetkával. Vždy byl omyl nějakým způsobem relativizován, subjektivizován.

Netýká se to jen profesního, ale i osobního života. I ve svém osobním životě se můžeme vytrvale bránit jakýmkoliv změnám, hlavně změnám v myšlení, nazírání na věci kolem sebe, na partnera, děti. Jedeme stále ve vyjetých kolejích, myšlenkových schématech. 

Nevnímejme neúspěch tragicky, fatálně, ale jako cestu, krok nějakým jiným směrem. Směrem jinam, právě z těch vyjetých kolejí. Brát neúspěch jako osobní selhání nám brání přijmout myšlenku, že neúspěch je součástí úspěchu.

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel