Houbařská sezona a černí hajzli.

  Taky jste letos vyrazili do lesa na houby? No, ještě že rostou. Alespoň někteří uvidí les ve skutečnosti a ne jen z televize, či okna auta řítícího se po dálnici.  

Co mají společného houby a černí hajzli? Taky jsem to nevěděl. Vysvětlil mi to jeden houbař, kterého jsem před pár dny potkal v lese, kde jsme se synem káceli soušky a připravovali dříví na topení.

Na pohled obyčejný muž. Byl ve věku asi 40 let, oblečený ve vojenských maskáčích, kanadách, na zádech maskovací batůžek. Člověk by na první pohled řekl, že, že je to zbloudilý voják. Pak jsem si ale všiml košíku hub, který měl položený vedle sebe a nepřehlédnutelného bříška. Tak to asi voják nebude.

Slovo dalo slovo a bavili jsme se o letošní nadúrodě hub, počasí a tak dál. Pojednou si muž začal povytahovat kalhoty, které mu ani vojenský opasek neudržel. Nevědomky rozevřel maskovací blůzu a já spatřil na opasku ne houbařský nožík, ale dýku, či spíše polomačetu a pistoli.

Byl jsem velice překvapen, neboť takto vyzbrojeného houbaře jsem nikdy v lese nepotkal. Optal jsem se ho, proč chodí na houby s dýkou a pistolí. Jeho odpověď mi mrazí ještě teď.

Vždyť jsou tady všude ti černí hajzli. Člověk aby se bál i v lese. Já ji nosím pořád u sebe a hned se pochlubil ostře nabitou pistolí ČZ ráže 9mm. Když jsem se optal, kdo jsou ti černí hajzli, bleskurychle pln emocí odvětil, no přece migranti. Ani mé ujištění, že tu nikde nejsou ho neuklidnilo. Pak k migrantům zařadil i feťáky které by střílel a neukázněné řidiče, kterým by hned prostřelil pneumatiky.

Pochopil jsem, že s tímto mužem nenavážu společnou řeč a odešel jsem. Otcem strachu je nenávist a matkou negativní emoce. Nemělo smysl mu brát jeho zabetonované přesvědčení. To není můj úkol. To je jeho úkol.

Pokud bude život trávit tím, že bude neustále žít ve strachu před něčím, či někým, nechtěl bych býti tím, kdo se s ním v jeho emoci potká. Hned mi přišlo na mysl, jak snadné je u nás získat zbrojní průkaz. Snad se mýlím. Chci věřit tomu, že nikdy ty černý hajzly nepotká.

Z osobního setkání sepsal: Chalupský Pavel