Hendikep.

Berte prosím tohle slovo doslova a do písmene. Jde mi o pokus stanovit určitou pomyslnou citově výchovnou prioritu. Jde o hendikep ovlivňující člověka na celý život.  

Mobily, značkové oblečky, dovolené kdesi? Děti jako v bavlnce. Děti které nepoznaly nedostatek. Děti mající nač si vzpomenou. Děti, které si ničeho neváží.

Jsou i děti, které nežijí jako v bavlnce, které poznaly nedostatek, které nemají nač si vzpomenou a které si umí vážit.

Za dob mé služby jsem vyšetřoval jednu mladou romskou ženu. Byla na drogách, prostituovala a kradla. Měla děti. Znal jsem je a viděl v jakém prostředí vyrůstají. Časem děti přešly do pěstounské péče jejich babičky a dědy. Bydleli společně v panelovém domě.

Když jsem v rámci vyšetřování přišel k nim domů, byl jsem překvapen. Hodně překvapen. Byt jako klícka. Uklizený, vyzdobený, útulně zařízený. Doslova a do písmene. V rohu obývacího pokoje pianino. Všude fotografie dětí a vnoučat. Ano bylo jich hodně.

Byl již podvečer, a tak jsem se optal, kde vnoučata jsou. Opět jsem byl překvapen. Hodně překvapen.

Vnuk je v hudební škole a vnučka na baletu, říká jejich babička. Ufff. Máma feťačka a její děti....To mi tak nějak nejde dohromady.

JDE. Jde jen o to, kdo a jak se dětem věnuje. Citově. Kdo vytvoří dětem domov. Citově.

Přijal jsem pozvání na čaj a domácí bábovku. Za chvíli děti přišly. Skoro jsem je nepoznal. Nejen že byly čistě oblečené, ale vyzařovala z nich dětská radost, přímo bych bych řekl dětská Láska k babičce, dědovi a naopak. Dávaly si ji totiž nepokrytě najevo. Dostaly pohlazení a vlídné slovo.  A tak jsem pochopil.

Děti, které vyrůstají bez Lásky, mají největší hendikep.

Zde dostávaly to, co nezažily. To je to "jediné" co děti potřebují.

I když byla babička negramotná, uměla dětem dát to, co mnozí gramotní rodiče i s tituly neumí.

Tenhle zážitek jsem pak mnohokrát vyprávěl při svých přednáškách na školách.

Z prožitku sepsal: Chalupský Pavel