EHMK, aneb i tohle je svoboda.

Tak jsem si vzpomněl na tuhle zkratku, a prosím čtenáře aby ji zkusili rozklíčovat, když jsem před pár dny procházel náměstím jednoho českého krajského města, které se před pár lety právě touhle zkratkou honosilo.  

"Proč jsem si na ni vzpomněl? Bylo krásné slunečné odpoledne, náměstí plné spěchajících lidí, když tu najednou jeden mladík v saku vytáhl z futrálu housle chca ten spěchající dav zpomalit, zklidnit, možná zastavit. Možná nám chtěl "jen" zlepšit náladu. Možná.

Víc nevíme, neboť k němu přišla hlídka MP s tím, že zde nesmí hrát. Nevěřili jsme s kolemjdoucími vlastním očím a uším. Ve městě, které se honosilo titulem EHMK nesmí kdokoliv, kdo chce jen druhým lidem udělat radost, zahrát na housle v centru města? Tak byl mladík poučen. Město na to má dokonce úřední vyhlášku. Běda ti člověče, pokud se jen tak rozhodneš zahrát si kde chceš. I na tohle máme vyhlášku.

Mladík zavřel futrál a odešel. Místo libých tónů jsme slyšeli jen citaci vyhlášky s tím, kde že může svoji produkci provádět. On ale nechtěl dělat nějakou produkci. Chtěl jen tak lidem zahrát pro radost. Můj zrak spočinul na volebních reklamách místních politiků, které zde stát mohou. Mají zaplaceno.

Tak jsem se zamyslel nad tím, o čem titul EHMK vlastně je. Je o kultuře jako takové, nebo jen o stamilionových dotacích s tím spojených. Odpověď nechám na vás. Já mám jasno.

Mám jasno i proto, že jsem se před týdnem vrátil z Cardiffu, hlavního města Walesu. Byl jsem tam jak v Jiříkově vidění. Široké, ale opravdu široké centrum města bylo jen pěší zónou, ale opravdu pěší zónou, kde ani auta prominentních značek nejezdila. Odpadkové koše vyváželi za pomoci elektrického nákladního vozíku a EHMK div se, potkával jsem zde jednoho pouličního hudebníka vedle druhého. Dokonce i improvizované hudební skupiny, či všelijaké kejklíře. Lidé korzovali, naslouchali, seděli v předzahrádkách, děti běhaly po širokých bulvárech.

Tomu říkám kultura. Chci si poslechnout operu Vojnu a mír? Ano, tak jsem na ni šel do jejich Wales Millenium divadla. Nechci? Tak si dám v pubu pivko a poslechnu si na pár minut pouličního hudebníka. I tohle je svoboda.

Promiňte. Já ale opravdu nevidím důvod, proč by pouliční hudebník nemohl zahrát árii přímo na náměstí EHMK. Raději náměstí plné hudebníků než aut, autobusů a tramvají.

Město lidem.

Z prožitků sepsal: Chalupský Pavel