Dědo funguj!

  Ano jsem děda. Hrdě to přiznávám, a tak bych si měl uvědomovat svoji novou roli. Roli rodiče jsem jakž takž zvládl, a teď bych se měl znovu učit. Jo jo. Život je vlastně neustálé učení se novým rolím. 

Jak to vlastně začalo. Jeli jsme s rodinou a vnučkou na návštěvu do Prahy. Rodina se bavila, vnučka zkoumala co mohla, a tak jsem se rozhodl, že se natáhnu na koberec a protáhnu si záda po dvouhodinovém sezení v autě. Uvelebil jsem se na koberci v obýváku, slastně zavřel oči a oddával se vnitřnímu klidu.

Najednou se mnou někdo cloumá, tahá mě za ruku a křičí:

Dědo funguj!

Ne, to nebyl sen, to byla skutečnost, to byla moje ještě ne tříletá vnučka. Živel a svébytná osobnost v dětském těle. Bylo po slastném minutovém odpočinku.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že má pravdu. Já mám přece vnučku a ona svého dědu. Mám přece novou roli. To nejcennější co můžeme druhému dát, je přece náš čas společně strávený.

Po tomhle uvědomění, za které jsem vnučce vděčný, jsem rychle vstal a začal zase fungovat jako děda. Co to znamená? Stal jsem se součástí jejího dětského světa, začal jsem ten její svět s ní prožívat. Vzali jsme si hadřík, houbu a začali "umývat" okna na balkonu. Samozřejmě jako. Užasné na dětském světě je to, že plno věcí děláte jako. Jednou jste koník, pak Ježíšek, pak řidič auta, příště pacient.... Prostě jdete z role do role.

Až nyní, v roli dědy si uvědomuji tu ohromnou práci a odpovědnost každé matky, která sebe věnuje svým dětem. V roli otce jsem si to opravdu moc neuvědomoval. Až nyní vím, že je to opravdu ta nejtěžší práce na světě – viz https://www.youtube.com/watch?v=MBq64vCss30.

Jo, dětský svět, je krásný svět. Bezstarostný. Taky jsme si ho prožili, ale už zapomněli. Starosti do hlavy těch dětiček jim dáváme až MY. Systém. Snažme se proto jejich dětský svět prodloužit co nejdéle to jde. Bude to velký vklad do jejich života dospělých.

Z myšlenek a prožitku sepsal: Chalupský Pavel