Chci věřit, že se babička mýlí.

  Před pár dny jsem ráno přijel vlakem do města. Jdu pěšky do práce a kousek od nádraží jsem si všiml jedné starší paní, babičky, která držela v ruce větší sportovní tašku jak zmateně pobíhá rozhlížejíc se kolem sebe, jako když...  

...tonoucí se stébla chytá. Oslovil jsem ji a zeptal se zda něco potřebuje. Potřebovala. "Já nevím kde jsem. Já netrefím do nemocnice", řekla zoufale. Nemocnice se nachází na druhé straně města.

Přijela z jednoho okresního města a měla být ráno v 7.30 hod.na příjmu. Bylo 7.40 . Její rozrušení jsem chápal. Nabídl jsem, že ji zavedu na zastávku trolejbusu a vysvětlím cestu. Pak jsem jí řekl, že s ní pár stanic pro jistotu pojedu a v trolejbusu jsem jí vysvětlil jak koupit jízdenku a kde má vystoupit.

A teď přijde podstata věci. Paní mi začala děkovat. Několikrát děkovat. Dokonce zlatým člověkem mě označila. Tak jsem ji řekl, že to je maličkost a že je to přece normální. Její odpověď mě zmrazila. Byla už ve vyšším věku, takže jsem předpokládal mnohé životní zkušenosti. Vážným hlasem mi řekla.

Pane věřte mi, že to není normální.

Chci věřit tomu, že se babička mýlí. Proto křičím do světa. Chci věřit tomu, že tak normální věc, jako někoho doprovodit na zastávku a pár stanic s ním jet, obzvlášť, když se jedná o staršího člověka, který zabloudil a jede do nemocnice, je věc zcela normální.

Proto Vás všechny požádám o vyjádření. Je to normální? Má pravdu babička, nebo já. Pokud ne, tak je v tomhle našem světě něco špatně a zkusme mu vrátit lidskou podobu. Lhostejnosti už bylo dost.

Z myšlenek a prožitku sepsal: Chalupský Pavel