Cestička k domovu vyasfaltovaná.

  Tak zase uplynul rok a já s kamarády vyrážím na tří denní cyklovýlet po krásách naší vlasti. Během cesty pozoruji jak se mění naše krajina.  

Opravdu se naše vesničky mění k nepoznání. Nové domy rostou jako houby po dešti, starší domky dostávají nové střechy, fasády, ploty. Zahrádky se i na vesnicích změnily v okrasné, a nové chodníky z betonových dlaždic se mění na horskou dráhu.

Proč na horskou dráhu? Před každým vjezdem na zahradu se chodník sníží, aby nedej Bože auto nemuselo najíždět na šikmý nájezd. I chodník a chodci se musí sklonit před novým božstvem.

Registroval jsem také množství nových cyklostezek, které jsou jednoznačně bezpečnostním prvkem při sílícím silničním provozu. Co mě ale zarazilo bylo to množství asfaltu, kterým jsme dokázali zaasfaltovat nejen pole, ale i lesní cesty jen proto, aby se nám cyklistům jelo dobře, rychle, aby to prostě nedrncalo.

Každý milovník cyklistiky má v dnešní době na výběr z mnoha druhů kol. Kdo si vybere silniční kolo je jasné, že bude jezdit po silnici. Kdo si vybere kategorii horských a jim podobných, je jasné, že chce většinou jezdit v přírodě.

A jsme u zásadní otázky. Patří tedy asfalt do našich polí a lesů při výstavbě cyklostezek? Můj názor je jasný. Nepatří. Stačí nechat povrch tak jak jej příroda stvořila, případně upravit šotolinou. Ale co. EU nám přispěje z nějakých těch fondů pár miliony a my si zaasfaltujeme republiku. Vše pro zdravý pohyb, vše pro cestování bez aut za jakoukoliv cenu. Příroda z toho musí mít ohromnou radost.

Jako příklad nerozumu a neúcty k přírodě uvádím za několik milionů z EU fondů vybudovanou asfaltovou cyklostezku lesem z Plzně do Třemošné. Celá desetiletí se zde jezdilo po lesní cestě. Pak někdo dostal nápad tuhle cestu vyasfaltovat.

Někteří se radují, já mám z toho smutek na Duši. Takhle jsem si cestu k domovu před pár lety nepředstavoval.

Z myšlenek a prožitků sepsal: Chalupský Pavel