Bitva u Slavkova.

  Bylo krásné prosincové ráno dne 2.12. 1805, přesmyčka 2.12. 2016. Vyšel jsem z lesa a na obzoru slunce rozpouštělo mrazivý opar, který se úpěnlivě držel při zemi. 

Stál jsem na kraji nedozírného pole, které se mírně vlnilo k obzoru, . Pozoroval jsem, jak se přede mnou zvedá bílá mrazivá opona. Na polním jevišti jsem spatřil zbytky stvolů kukuřice seřazené v řádcích jak šiky vojáků na bitevním poli. Jeden vedle druhého, druhý vedle třetího..., tisíce..., desetitisíce, kam oko dohlédne.

Stály tiše, nehnutě. Najednou se přede mnou odehrála myšlenková scénérie, jak vjíždí kombajny do pole s kukuřicí a žací lišty stínají palice kukuřice, jak válečná vřava hlavy vojáků na bitevním poli. Všude kolem leží zbytky palic, nebo hlav? Slyším křik a sténání setnutých palic. Nebo hlav? Klid jejich Duším.

Po sklizni přijde zvěř a podělí se o zbytky. Jako na bitevním poli, provedou poslední úklid před další....

Další sklizní, nebo bitvou? Pamatuji doby, kdy se také bojovalo o každé zrno, nebo do posledního muže.

Boj je zkrátka boj a život přináší jednu paralelu za druhou.

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel