A jitra jsou zde tichá.

A nejen jitra. Prý ani ptáci zde nezpívají a je pravdou, že jsem je viděl jen přelétat a to jen jednotlivě.  Vládne zde jiná atmosféra. Trochu se sevře krk, změní se rytmus dechu, zrychlí tep. Přesto sem jezdí lidé z celého světa.

Osvětim.

Byl jsem s kamarády oslavit 28. říjen jako každoročně turistickým pochodem tentokrát na trojmezí ČR, SR a Polska. V neděli bylo krásné počasí a někoho z nás napadlo, že bychom mohli volný den vyplnit výletem do Osvětimi, což bylo asi 150 km. Rázně jsem odmítl. Viděl jsem totiž x válečných dokumentů z osvobozování a nechtěl jsem si ty hrůzy připomínat. 

Pak jsem změnil názor a jel. A dobře jsem udělal. Je vždy lépe jednou vidět na vlastní oči, než desetkrát v televizi. A navíc jsem se stal součástí tisíců, opravdu tisíců lidí z celého světa, kteří dostali stejný nápad a v krásně slunečné neděli jeli do Osvětimi vzdát hold. Průvodce nám říkal, že tak je to každý den.

Byl jsem velice mile překvapen a zároveň potěšen převažujícím množstvím mladých lidí. To vše mě naplňuje optimismem. Optimismem nad tím, že ten kdo sem přijede a na vlastní oči vidí co dokáže člověk člověku z nenávisti udělat, nikdy nic takového nedopustí.

Prošli jsme tábory, položili věnec k pamětní desce českých obětí u mezinárodního památníku, naslouchali tichým písním a modlitbám stovek izraelských studentů držících se za ruce a v tichých vzpomínkách jsme odcházeli.

Nějak se mi sevřel krk, změnil rytmus dýchání a zrychlil tep. Ani ptáci zde nezpívají, nekrákají, neposedávají. I ptáci totiž ví.

Je jen na nás, abychom to věděli i MY.

Z myšlenek a prožitku z tábora Osvětim sepsal: Chalupský Pavel