Podobenství o posledním soudu, 3. část

Tomáš Štítný chtěl, aby křesťané dodržovali Ježíšovo učení. Zní to banálně, nicméně právě tím se stal jedním z předchůdců české reformace.

Jméno Tomáše Štítného ze Štítného (1333/35–1401/09), posledního a bezprostředního předchůdce Husa (tak Šimek, str. 29), nalezneme mezi 72 jmény významných osobností českých dějin na budově Národního muzea. Jeho busta se nachází v tamním Panteonu a ulice Štítného je na Žižkově a též v Jindřichově Hradci (kde vyrůstal autor těchto řádek).

Ve srovnání s dvěma předchozími vykladači (Jan Milíč, Matěj z Janova) je jeho styl poklidnější. Neoznačuje kupř. Karla IV. za Antikrista, jako tomu bylo u Milíče. Avšak stejně jako oni se i Tomáš Štítný domnívá, že Ježíšův příběh o posledním soudu je popisem, jak bude soud probíhat (nikoli podobenstvím). Podrobněji rozepisuje, jak moc a v čem má člověk potřebnému pomoci. Jeho doporučení je podobné radám hasičů; nejdřív je nutno myslet na potřeby své a svých blízkých, teprve poté zachraňuj jiné (s jednou výjimkou). Sympatický je jeho pokyn úředníkům, aby upřímné lidi bránili před lstí a násilím ze strany chytráků a nebojácných násilníků (viz níže).

V postile (sbírce kázání) Řeči nedělní a sváteční v kázání na Mt 11,28 mluví Tomáš Štítný o čtyřech pozváních, která Ježíš nabízí lidem. Dvě pozvání jsou slova z Janova evangelia 1,39 „Pojďte a uvidíte!“ a z Markova evangelia 1,17 „Pojďte za mnou“, která podle evangelistů Ježíš řekl svým učedníkům. Třetí pozvání adresuje těm, jimž nabízí své odpočinutí (Mt 11,28). „Čtvrté a nejposlednější pozvání bude v druhém přijití na svět syna božího v den soudný. Tu své pozve, jiné odloučí řka: Pojďte, požehnaní otce mého, přijměte království, ješto vám připraveno! Ó, jaká tu bude radost těm zbožným zbyvše všeho hubenství, všeho nebezpečenství, již zvítězivše a věčnou čest a chválu a korunu vítězství vezmou, věčnou radost v boží milosti! Čehož i nám dopomoz, hospodine! Amen.“ (přepsáno podle spřežkového pravopisu; Straka, str. 194).

Když Štítný vykládá Credo (Vyznání víry), několikrát se odvolává na Mt 25,31–46. Při výkladu článku „sedí na pravici Boha Otce všemohoucího“ využívá podobnosti s naší perikopou. Boží levice prý znamená tento svět a jeho blahoslavenství, jako pole s dobrou úrodou, krásnou ženu, pěkné děti, dobytek, dům apod. „Nenieť to zlé, coť levice božie znamenává: ale tomu, kdož toho umie užívati,“ toto nestačí, ale hledá i boží pravici, tedy věčné blahoslavenství; i Kristus, ačkoli byl zde na levici, na ní nezůstal, ale odpočívá u Boha, a i těm, kteří tu pro něj pracovali, dává své odpočinutí na boží pravici (Erben, str. 22). Proto ten, kdo tento svět s jeho blahoslavenstvími natolik miluje, že netouží po věčném blahoslavenství, stojí na levici a bude tak stát i v soudný den, naopak ten, kdo nadevše miluje Boha, bude moci stát po boží pravici.

Zde Štítný navazuje výkladem článku „odkud přijde soudit živé i mrtvé“. „... s hrozným strachem, v hrozné hanbě ubozí židé, pohané neb kacieři, anebo i zlí křestěné na ten súd pójdú: oni, že sú nevěřili, ... a tito, tociž zlí křestěné, vidúc, ano to tak, což sú slýchali a věřili, ale nikdy vděčni nebyli toho, a svú milosť od Boha, milujíc nestatečné věci, odvrátili, ... Na ty mrtvé ten věčný súdce má súd vydati, a odsúdí je k věčné smrti, řka: ‚Skutkóv milosrdných ste nečinili: jděte zlořečení u věčný oheň!‘“ (tamt, str. 23). – Dvě skupiny budou odsouzeny, obě proto, že pohrdly Kristem; nekřesťané vírou v něj, špatní křesťané jeho následováním.

V kapitole o almužně Štítný podává výčet skutků milosrdenství. Podle vykladačských zvyklostí své doby ke skutkům z Mt 25,35n řadí i pohřeb mrtvého. „Z tělesného zbožie mají jíti skutci milosrdní tělesní: jakoj’ nakrmiti družce lačného, neb napojiti; nahého rúchem omysliti; v dóm přivinúti hosti neznámého; nemocného navštieviti a jeho pohodlé obmysliti, přenesti na potřebu, ustlati, utěšiti; vězně, kteréhož držie pro penieze, vyplatiti, zaplatiec zaň, a pohřesti mrtvého.“ (tam., str. 251). Svým seznamem Štítný skutky z naší perikopy rozvádí; mluví-li o vyplacení vězně drženého kvůli dluhům, hned to vysvětluje. Za nemoudré milosrdenství totiž považuje vyplácení zlodějů a těch, kteří škodí lidem dobrým a upřímným.

Vedle těchto skutků považovaných za tělesné, zná Štítného doba i skutky duchovní; seznamy skutků tělesných i duchovních se v dílech středověkých vykladačů často vyskytují pohromadě. „Druhé pak sbožie jest múdrosť, síla, aneb moc světských úřadóv. Z toho také móž býti almužna Bohu libá: neb móž múdrý z milosrdenstvie druhému poraditi jeho dobrého a silnější mdlejšiemu svú silú učiniti pohodu; a mocný, jenž má lid pod sebú, aneb vládne kterým úřadem zemským, móž také vzácnú almužnu učiniti, bráně z milosrdenstvie před násilím lidí upřiemných, a přede lstí, na něž sú směli chytrci a násilníci nebojatí.“ (tamt.). Hned poté cituje slova Tobiáše z Tób 4,8: „Kakž koli móžeš, buď milosrden“; i to je pro jeho dobu typické. (Kniha Tóbit – Tóbijáš nepatří do starozákonního kánonu. Protestanti ji označují za apokryfní, katolíci za deuterokanonickou. Celý verš 4,8: „Prokazuj milosrdenství podle toho, jak hodně máš; máš-li málo, neboj se prokazovat milosrdenství i z mála.“)

Podle toho, jakým „sbožiem“ byl kdo obdarován, je každý povinen být milosrdný. „... kdož nečiní almužny, bude věčně trpěti. Jakož jest sám Kristus řekl ve čtení svatého Matěje, že v súdný den die zlým: ‚Byl sem lačen, nenakrmili ste mne!‘ a tak i o jiných skutciech milosrdných.“ (tamt., str. 254). Povinnost dávat almužnu však není u všech stejná. Každý má nejdřív myslet na svou potřebu a potřeby těch, o něž pečuje, „a potom z toho, ješto jako zbývá, chudým pomáhati.“ (tamt.). Zároveň nikdo není povinen hledat potřebné, aby jim mohl pomoci; není ani nutné pamatovat na budoucí potřebu druhého, ale ke spasení stačí, prokáže-li milosrdenství těm, které potká. Je-li však někdo v takové nouzi, že mu hrozí smrt, je nutnému pomoci, neboť podle slov Ambrože kdo nenasytí umírajícího hlady, ten jej zabil. (Ambrožem je zde míněn milánský biskup ve 4. stol., jeden ze čtyř západních církevních otců.)

Kratší verzi, ale stejné schéma, jaké jsme u Štítného už poznali, a setkáme se s ním i u jiných, můžeme nalézt i při výkladu „blahoslaveni milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou“ (Mt 5,7). „A ne všemť jednostajně, ale rozličným rozličné dává sbožie, jedněm dává sbožie světské, druhým tělesné, třetím duchovnie. Z sbožie světského mají býti skutkové milosrdní k světské potřebě těm, kteříž v tom mají nedostatek, to jest: lačného nakrmiti, žieznivého napojiti, nahého přiodieti, v dóm pocestného pojieti, nemocného neb jatého pohodú některú navštieviti, mrtvého pochovati. ... Pak tělesným sbožím miením zdravie, sílu, i tímť móž silnější mdlejšiemu pohodu z milosrdenstvie učiniti. A duchovnie sbožie jest múdrost, o rozum, uměti poraditi, naučiti, utěšiti, vystřieci zlého, modliti sě bohu za jiné, všímť takovým mohú býti skutkové milosrdní vzácni bohu a k jiných pohodě. Protož řekl jest starý Tobiáš synu svému: ‚Jakž móžeš, buď milosrden‘; totiž ze všeho, čím tě buch daruje, móžeš milosrdné činiti skutky.“ (Vrťátko, str. 286).

Viděli jsme, že Štítný o odsouzených mluví jednoznačně; jsou jimi špatní křesťané, heretici, židé a pohané (jak už zmíněno v minulé části, k „odsouzeným“ se ještě vrátíme). Na pravici Syna člověka stojí milosrdní křesťané, „nejmenšími“ jsou chudí, a pokud pohané a špatní křesťané patří mezi odsouzené, je zřejmé, že „nejmenšími“ mohou být pouze křesťané; přesto máme být milosrdní ke všem potřebným. Štítný mluví o sedmi skutcích milosrdenství a chápe je tělesně i duchovně.

(Literatura:
Karel J. Erben, Tomáše ze Štítného Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, Praha 1852
Josef Straka, Tomáš Štítný: Řeči nedělní a sváteční, Praha 1929
František Šimek, Tomáš ze Štítného: Knížky o hře šachové a jiné, Praha 1956
Antonín Jar. Vrťátko, Thómy z Štítného Knihy naučení křesťanského, Praha 1873)
Životopis: https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/stitny.html

V mé diplomce, kterou tady – pod dojmem z nové sochy před Komunitním centrem Matky Terezy na pražských Hájích – po kouskách přepisuji, po Tomáši Štítném následoval Jan Hus. Avšak než se dostaneme k Husovi, v další části se podíváme, proč vykladači zdůrazňují pomoc potřebným.

Pokračování příště: Mezihra – O bohatství