Olympijská nástupová kolekce aneb Návrat poznání?

Návrhář Jan Černý za svůj bezpohlavní plášť, což měla být „brutálně speciální“ oversize kombinace českého baloňáku a ve Francii oblíbeného trenčkotu, zpočátku schytal pořádnou bídu.

Kritizovaný byl střih (vypadá jako župan), barvy (špinavý plášť na konci výtvarky) i ona „bezpohlavnost“. Jiní naopak chválili, že kolekce navazuje na současné dění ve světě módy a že unisex je symbolem rovnosti.

Mně se ty flekaté pláště sice taky nelíbily, ale přesto mě svým nepřehlédnutelným výtvarným stylem a symbolikou zaujaly. Vzpomněl jsem si na dva tisíce let staré gnostické příběhy o stvoření Adama a napadlo mě, jestli nemají něco společného s naší dobou. (Jméno Adam používáme jako mužské jméno, ale slovo adam doslova znamená člověk.) Nadto jsem se seznámil s termínem „oversize“ a se zájmem jsem zapátral po životě a díle rozporuplného českého grafika a malíře Vladimíra Boudníka, který byl návrháři inspirací.

Je důležité to, co lidi odlišuje (jejich individuální rozdíly, různá náboženství, civilizace, kultury, národní státy, tradice, zvyky, pohlaví, sexuální orientace, rasy a cokoli jiného), anebo naopak to, co je spojuje? A jaký svazek by mohl být natolik silný, aby překonal všechny odlišnosti?

Povím vám příběh o Adamovi. Podobná vyprávění začala kolovat na Blízkém Východě v 1. století n. l. a vyprávěli je učenci, kteří znali příběhy jak židovské, tak právě vznikajícího křesťanství. Později se tomu začalo říkat gnóze (řecky gnósis), čili poznání, a vyznavači tohoto náboženského hnutí byli označováni za gnostiky.

Variace akční: Dobrý Bůh stvořil Adama. Adam nebyl hmotný, nebyl ani muž, ani žena. Adam byl dokonalý Člověk. Zlý démon, Démiurg, stvořitel hmotného světa, chtěl také stvořit obyvatele svého vlastního světa, ale nepovedlo se mu své výtvory oživit. Přepadl proto Adama, rozsekal jej na malé kousky a každý z těchto kousků obalil prachem a hlínou. Poté Démiurgovy výtvory ožily a staly se lidmi. Některé byly mužské, jiné ženské, některé zdravé, jiné nemocné, některé silné, jiné slabé, některé moudré, jiné hloupé a tak podobně, až jimi zaplnil celý svět. Lidé se vzájemně lišili, avšak všichni obsahovali část původního dokonalého Člověka a každá z těchto dokonalých částí byla v hmotném těle uvězněná jako v žaláři.

Variace romantická: Nebeský Člověk se z výšky podíval na pozemský svět a na hladině spatřil sobě rovnou bytost. Protože nepoznal, že se dívá na svůj vlastní odraz, sestoupil za ní dolů, avšak hmotný svět jej uvěznil do množství lidských těl, kde je držen v nevědomosti.

Příběh pokračuje: Jakmile si jakýkoli jednotlivý člověk uvědomí, že jeho duše je částí původního dokonalého Člověka, probudí se (angl. woke) z tvrdého spánku a vzpomene si na svůj skutečný původ a své poslání vrátit se „domů“, čili do původní neporušené jednoty. Co když se „neprobudí“? Podle některých představ se bude tak dlouho převtělovat, dokud „neprocitne“ a nedojde mu, kde je jeho místo. Avšak ten, kdo „procitne“, ale toto poznání odmítne, bude proklet (jak jinak).

Poeticky je tu popsáno, jak toto nové poznání dávné gnostiky psychicky osvobozovalo. Byli přesvědčeni, že oni jakožto ti „probuzení“ jsou v hloubi svého bytí součástí jednoho dokonalého Člověka, a žádná jejich odlišnost je nemohla od této jednoty odloučit. Jestli gnostiky napadlo, že je možné měnit genderovou identitu, to nevím, ale určitě by se jim líbila možnost nebýt doživotně uvězněný v jediné možnosti.

Pokud z těchto starověkých představ odstraníme metafyziku ohledně Člověka, domnívám se, že se dostaneme velmi blízko k některým současným snahám ve jménu jednoty zdůrazňovat to společné, ať jsme jakkoli rozdílní. Možná právě tady jsou kořeny soudobých představ o poklidné multikulturní společnosti. Jinde mezi lidmi lze naopak pozorovat štěpení, až atomizaci, ale z pohledu gnóze je to vlastně jedno. I ti „odštěpení“ nakonec přijmou, že jsou součástí jednoho celku. Je možné, aby dávná gnóze měla něco společného se současností? Teoreticky to možné je – díky křesťanství a Novému zákonu.

Zpočátku nebylo snadné odlišit, kdo je gnostik a kdo křesťan, a jejich učení se vzájemně ovlivňovala. Označení „gnostik“ byla původně hanlivá nálepka. V Novém zákoně nacházíme obraty podobné těm gnostickým: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými,“ říká Ježíš v Janově evangeliu (J 8,32). Apoštol Pavel se v dopisu Efezským vyjadřuje o Ježíši gnostickým slovníkem: „Co jiného znamená ‚vystoupil‘, než že předtím sestoupil dolů na zem? Ten, který sestoupil, je tedy tentýž, který také vystoupil nade všechna nebesa, aby naplnil všechno, co jest.“ (Ef 4,9n). V současnosti někdy zaznívá požadavek na převýchovu lidí a na „nového člověka“. I komunisté chtěli vytvořit nového člověka – socialistického. O „novém člověku“ a o „novém lidství“ psal už apoštol Pavel (Ef 2,15; 4,24). A v Janově evangeliu Ježíš vysvětluje farizeji Nikodémovi, že je nutné, aby se člověk „znovu narodil“ (J 3,3).

Postupem času byly rozdíly mezi křesťany a gnostiky patrnější. Po několika generacích přestali první křesťané očekávat blízký konec světa, avšak gnostikové stále zůstávali ve svém protikladu dobrý duchovní svět vs. špatný hmotný svět. Často žili asketicky a v celibátu (někteří naopak bez zábran) a do tohoto poškozeného světa odmítali přivádět děti. Tím se gnostikové dostávali do paradoxní situace, neboť sice předpokládali, že se jejich srozumitelné poznání rozšíří po celém světě, ale neměli potomky, kterým by své učení mohli předávat. Nicméně gnostické představy nezmizely ani ze světa, ani ze vzpomínek. Asketická gnóze ovlivnila také pozdější mnišství. I věta „v každém člověku je něco dobrého“ je zděděné gnostické přesvědčení o původu lidí: „V každém člověku je skryt kousek dokonalého Člověka.“

Staré gnostické příběhy už většinou neznáme, ale bylo by možné, že se vrací tehdejší představy o sjednocení obdobně, jako se vrací móda? Odehrává se v naší době něco podobného, co se odehrávalo před dvěma tisíci lety? Nějaký pocit nebo nálada ve společnosti? Anebo je to jen zdánlivá a nesouvisející podobnost? Snad se k tomu časem vyjádří specialisté: filozofové, historikové, politologové, psychiatři, psychologové, sexuologové, sociologové, teologové a jiní. Doufejme, že něco objeví.

Těžko říct, jak jejich zkoumání dopadne, ale rád jsem díky návrháři Černému zavzpomínal, jak mě v devadesátkách během studia teologie zaujala gnóze, která tak výjimečně spojuje absolutní kolektivismus (“všichni jsou sjednoceni…“) s individualismem (“…do jednoho“). Ale přece jen – pokud budu někdy potkávat ženy, jak nosí plášť barevně podobný těm z olympiády, byl bych radši, kdyby v nich ženské siluety byly patrné. Nikoli genderless oversize.