Apokryfní kázání polního kuráta Katze aneb Jak poznat pravdu

„Ve jménu Boha Otce, Krista Pána, Panenky Marie a všech svatých, miláčkové moji! Zpívejte za mnou, vy uličníci, veselou písničku z kancionálu!

Třetího dne vstal Stvořitel, Ježíš, náš Pán a Spasitel. Radujme se, veselme se.
Jsou ženy k hrobu sklíčené – za úsvitu třetího dne – pomazat tělo pohřbené.
Zda pravda je to nebo sen? – Hrob Ježíšův je otevřen, – dlí tady skvoucí anděl jen.

Nu, to jsem si mohl myslit hned, že vám to zase nepůjde, vy kluci pitomí! Chci k vám vlídně promluvit o spáse vašich hříšných duší, ale s vámi nic nepohne: melodii neslyšíte, harmonium kvílí a sípáte jako staří dědkové! Píseň neznáte, vy pitomci, slova nechápete, katechismus neumíte a zbožné úvahy nad svatou pravdou, to už vás vůbec nezajímá!

Ale kdybych vám, holomci, řekl: zpívejte píseň

Pověz, děvče, pověz pravdu, kde tě zítra večer najdu? –

to by byla písnička pro vás, lumpové! Anebo o pivínku, vy syčáci!

Blahoslavený sládek, který první pivo vařil.

Takové písničky byste s jinou chutí zpívali, řekněte, vy uličníci, že mám pravdu?“

„Poslušně hlásíme, že máte pravdu!“

„Máte štěstí, že nelžete, i když jste takoví mizerové! Ztrácím s vámi čas, když vás učím nábožné písně, protože máte hlavy prázdné jako vypité sudy.

Ptáte se, vy dobytkové, co je pravda? Neptáte! Neptáte se, protože jako ten dobytek jde na porážku, vy stejně tupě jdete k věčnému zatracení! I ten bídný Pilát se ptal našeho Krista Pána, než ho odsoudil a ukřižoval: ‚Co je pravda?‘ Jak mu odpovíte, Pilátovi, který se táže po pravdě, ač je pohan? Přiznejte se, vy darebáci, zdali zdvíháte srdce svá a duše k nebesům a ptáte se po pravdě? Neptáte. Postřílet vás všechny, holoto, necháte se svést na scestí trnité cesty hříchu, až dojdete do pekel, vy mizerové! ‚Neodporuj pravdě, ale přiznej svou nevzdělanost,‘ vy dobytkové, jak praví náš Pán ústy Sírachovcovými. Přiznáváte svou nevzdělanost, vy pitomci?!“

„Poslušně hlásíme, že přiznáváme!“

„Vysvětlím vám, co je to pravda a jak ji poznáte, dobytkové. Pane štábsprofous, přiveďte ze sakristie mého sluhu Švejka, jestli se vrátil z pochůzek, ať si to taky poslechne. Jak vidím, tamhleti zase zapomněli, že jsou v chrámu Páně, a místo toho, aby hledali Boha, hledají si vši! Stoupněte si sem pod kazatelnu, Švejku, ať na vás všichni vidí.

Tak slyšte! Pravda a lež – to je jako světlo a tma, den a noc. Rozdíly, které nemůžete poplést. Když je noc a tma, není vidět. Když je den a světlo, je vidět. Takhle se pozná pravda: že jsou věci jasné! Rozeznáte světlo a tmu? Rozeznáte! Rozeznáte den a noc? Rozeznáte! Tma zatemňuje, ale pravda osvítí i ty vaše nevzdělané mozky. Temný mrak vašich nevědomostí bude prostoupen světlem pravdy a jako oblak na poušti, oblak světla a ohně vás odvede pryč z vaší trnité cesty hříchu! Rozumíte tomu, vy syčáci?“

„Poslušně hlásíme, že rozumíme!“

„Říkáte, že rozumíte, ale ne každý, kdo mi říká ‚Pane‘, vejde v království nebeské, vy lumpové, zapamatujte si to! Švejku, kde jste? Ukažte, jak vám prospělo, že jste můj sluha, a povězte, jestli všemu rozumíte!“

„Poslušně hlásím, pane feldkurát, že všemu rozumím. Ale když se někdy za svítání vracím z hospody, to už není noc, ale ještě není den. A večer za soumraku, kdy přesně končí den a začíná noc? Co když je to někdy stejně nejisté i s pravdou a lží? Kdy jedna končí a druhá začíná?“

„Nu, tak to jsem přesně věděl! Vzpomeňte si, chlapečkové, jak jsem z tohoto místa Božího říkal tomuto chlapovi, že se mu nepovede se napravit! Co to žvaníte, chlape mizerná, o nějakém svítání a soumraku a o nějakých nejistotách?! Vy jste nyní zhřešil, vy bídáku! Jedním ze sedmi smrtelných hříchů jste zhřešil! Pýcha – to je ten velký hřích! Vám opravdu není pomoci! Ale já se nad vámi ještě slituji, vy dobytkové, ještě jednou a naposled vám vysvětlím, jak poznat pravdu! A Švejku – až opět přijde nábožný pan polní kurát, on vám na moji žádost z každé strany vrazí pohlavek – jeden za to vaše svítání a jeden za soumrak!“

„Poslušně hlásím, pane feldkurát, že vám mockrát děkuji za vaši dobrotu!“

„Máte být vojáci, a ne pitomí civilisti. Jak se pozná voják? Že přijímá rozkazy, vy lumpové! Když je tma, voják si nemůže přečíst rozkaz a neví, co má dělat. V tu chvíli je možné o rozkazu lhát a voják se tak dostane na mizernou cestu neposlušnosti, která končí popravou. Ale když vládne světlo, miláčkové, světlo pravdy, voják si přečte rozkaz a splní jej. Tak tohle je pravda, vy pitomci: pokyn od vyšší šarže! Zapamatujete si to, Švejku?!“

„Poslušně hlásím, že zapamatuju, pane feldkurát. Já to říkám už dlouho, že disciplína musí být!“

„Jsem s vámi nespokojen, Švejku, ale že se snažíte o svou nápravu, tu řeknu nábožnému polnímu kurátovi, aby vám vrazil jenom jeden pohlavek. Tím končím a slavíme mši svatou, lumpové. Při vysluhování nemlaskejte, nemluvte a nepřekážejte. A připomínám – hledejte pravdu spočívající v poslušnosti, aby vás trnitá cesta hříchu nepřivedla ani do toho jednoho pekla a ani do pekla zde na zemi!

Sicut erat in principio, et nunc, et semper, et in saecula saeculorum, amen.“*)

*) Závěr lidové písně Blahoslavený sládek.

---

Zveřejněno v den 142. výročí narození Jaroslava Haška (30. dubna 1883 – 3. ledna 1923), duchovního otce polního kuráta Otty Katze.

Věnováno spolku Klub Sviní, který „vznikl jako reakce na trend rozdělování společnosti a omezování svobody slova“.