Kolektivní vina

Kolektivní vina byla jeden čas dost diskutovaný pojem. Občas se tvrdí, že Židé mohou za ukřižování Krista, a tím tedy křesťané jsou lepší než Židé a zapomíná se, že první křesťané byli pouze Židé, říká se, že Romové kradou a jsou nepřizpůsobiví, zatím co největší tunely v bankách udělali Gádžové, tvrdilo se že Němci jsou nacisti i když mnozí z nich také umírali v koncentračních táborech. Takže se nakonec došlo k závěru, že kolektivní vinu nelze použít jako označení zodpovědnosti za nějaké činy.

Kamenem úrazu je však skutečnost, že význam pojmu kolektivní vina každý sice chápe, avšak ne zcela přesně. Každý uživatel tohoto pojmu totiž chce pomocí těchto dvou slov tomu druhému především něco dokázat, něco obhájit, někoho nařknout či něco vysvětlit. Pokud však nebude tento pojem zcela jasný a definovaný, bude umožňovat slovní ekvilibristiku a nepovede ke konečnému porozumění proti sobě stojících stran.

Nejprve tedy co si pod pojmem „kolektivní vina“ můžeme a co bychom si neměli představovat.

Význam pojmu „kolektivní vina“ je odvozen z významu dvou slov, které ho tvoří. Zastavme se tedy nejprve u významu těchto jednotlivých slov.

KOLEKTIV: podle encyklopedického slovníku pochází slovo „kolektiv“ z latiny a značí společnost, společenství, skupinu. Ve významu sociologickém pak vysoce aktivní organizovanou malou skupinu charakterizovanou vysokou skupinovou morálkou, integrací, výkonností a sebeuvědoměním. Z tohoto hlediska nemůžeme považovat za kolektiv národ, ať již jakýkoli, rasu, etnikum. Stejně tak nám bude připadat za nepřiměřené označit za kolektiv všechny české učitele, slovenské automobilisty apod. Cítíme totiž, že tyto množiny lidí postrádají některé podstatné znaky kolektivu jako např. integraci skupiny, skupinovou morálku nebo sebeuvědomění si se. Zato naopak příslušníci politických stran, spolků či organizací s vytčeným cílem (Kukluxklan, milice, SS, mafie apod.) těmto hlediskům vyhovují. Za velice podstatnou vlastnost kolektivu považuji to, že členem kolektivu se člověk může stát ze své vlastí vůle a také naopak ze své vlastní vůle jím může přestat být.

VINA: podle encyklopedického slovníku je vina psychický stav subjektu k výsledkům jednání. Má dvě formy: těžší – úmysl, lehčí – nedbalost. Má význam pro odpovědnost jednajícího.

Pozn.: Abychom tedy mohli být za nějaké činy odpovědní, musíme tyto činy nejprve vykonat, nebo je umožnit vykonat. Musíme tedy přijmout postavení, které nám tuto odpovědnost přisuzuje a zároveň nám dává pravomoc o těchto činech rozhodovat nebo spolurozhodovat. Je-li nám však znemožněno rozhodovat nebo spolurozhodovat o těchto činech, musíme odmítnout postavení, které takovouto situaci navozuje.

Shrneme-li nyní vše co jsme si řekli, musíme jednoznačně dojít k závěru, že je přinejmenším zavádějící přisuzovat za nějaké události vinu celému národu, národnosti či dokonce rase. Nemůžu nebýt Čechem, Romem, Židem, atd., když jsem se tak narodil. Nemohu se stát svou vůlí dodatečně Číňanem nebo Indem. A stal-li se nějaký čin, který je přisuzován tomu kterému národu, rase či etniku, pak jde jen o dojem povrchního pozorovatele. Při bližším pohledu se objeví vždy skupina, mnohdy národnostně či jinak nejednotná, která je iniciátorem tohoto činu. Např. Němec, který za svůj nesouhlas s vyhlazením Lidic skončil v koncentráku rozhodně nenese podíl viny na Heydrichiádě. To je absurdní. Vinu ovšem nese příslušník SS i když se zmíněné akce nezúčastnil, pokud s touto akcí vysloví souhlas, byť třeba jen mlčenlivým setrváním v řadách této organizace.

Má-li někdo užitek z členství v nějaké organizaci, nese spolu i odpovědnost za činnost této organizace. A je-li někdo členem nějaké organizace a nemá z toho užitek a tato organizace se chová např. nemorálně, pak je tento jedinec také nemorální a nebo je dementní. Jiné vysvětlení jeho dalšího setrvání v této organizaci lze těžko nalézt. Argument strachu může umožnit pochopit takovéto jednání, ale není omluvou.

Přesto však posuzujme raději jen činy a aktivní nečiny jednotlivců a pamatujme, že je třeba odlišit úmysl od nedbalosti. Neznalost situace však není omluvou, neboť vyplývá přinejmenším z lenosti vědět a to je vlastně nedbalost, pokud to nebyla chytristika a tudíž úmysl.