Genetické vzkříšení vyhubených druhů

„Když je Pámbů nechal utopit při potopě, tak je rouháním je křísit.“ – „A co když uniknou z laboratoře a rozmnoží se jako králíci v Austrálii?“

Čím je zvíře větší, tím je snadnější ho vyhubit. U nás jsme úspěšně dokázali vyhubit mědvědy, vlky, a dokonce i bobry, kteří dosahují maximálně třiceti kilogramů, zatímco pravlk váží mezi padesáti a osmdesáti kilogramy. (Že dnes nedokážeme omezit stavy divočáků, to je spíš ilustrace lidové moudrosti: „Když se nechce, tak je to horší, než když se nemůže.“) Obavy z pravlka založené na srovnávání s králíkem v Austrálii nebo z kožešinových farem uniklým norkem, který má nanejvýš půldruhého kila, se mi jeví poněkud mimo realitu.

To už by spíš byla na místě určitá obezřetnost u těch mamutosrstých myší. Ale na druhou stranu, onehdy jsem viděl pořad o tom, jak se i obyčejné myši dokáží přizpůsbit životu v mrazírnách, takže nějaká ta do přírody uniklá mrazuvzdorná myš by asi nemusela znamenat zas tak zásadní změnu.

Zatím jen 15 důležitých genů

(Celkem šlo o úpravu na dvaceti místech, na mamutosrstou myš jich stačilo osm.) Sice to ještě není úplný a čistokravný pravlk, ale lidová moudrost praví: „každá cesta začiná prvním krokem“.

Ondřej Neff na závěr svého článku „MAMUTI: Užitečná metoda“ píše:

„Bude se ta metoda hodit. Třeba jednou pomůže vrátit na svět i člověka.“

Medle lidem, potkanům, holubům a podobné přemnožené havěti vyhubení nehrozí. Ale pokud se naučíme na základě sloního genomu vzkřísit mamuta, pak bychom jednou mohli na základě lidského genomu zrekonstruovat vyhubené šimpanze, gorily a orangutany.

A nebo to možná bylo myšleno tak, že bychom mohli vzkřísit vyhubeného člověka s větším mozkem, homo sapiens neandertalis? K prvním krokům na této cestě by ani nebylo zapotřebí genových manipulací, na vytvoření pětinového neandrtálce by stačila vhodná sňatková politika. Každý z nás si zachoval průměrně asi 2 % neandrtálských genů, ale nejsou to vždy stejné geny, celkem je jich v populaci asi 20 %.

Lov mamutů

Neff také píše „jak to bylo s pastmi na mamuty. Leží mi v hlavě od dětství. Jak mohli pralidé dřevěnými lopatkami vykutat díru tak velkou, aby do ní spadl slon? Tím spíš že chlupatý.“

Pralidé sice nezanechali manuál o lovu mamutů, ale už starověcí autoři měli zcela jasnou představu o tom, jak se loví slon. Stačí vypozorovat, o který strom se chodí opřít při spaní, a pak ten strom naříznout. Slon se opře, strom tím zlomí, slon se svalí a už nevstane, protože prý nedokáže ohnout kolena.

A co takhle oživit jednorožce?

U hmyzu je možné geneticky vyměnit nohu s tykadlem, ale nechat koni na čele vyrůst zub, to už by vyžadovalo mnohem hlubší znalosti. Nahradit potom ten zub klem narvala by už možná ve srovnání s tím bylo snazší. A ještě by bylo třeba upravit nohy, kůň je lichokopytník, zatímco jednorožec sudokopytník. Takže by asi bylo lepší místo z koně vycházet z kozla. I velikostně by lépe odpovídalo, aby jednorožec mohl něžně pokládat hlavu pannám do klína, jak to vídáme na obrazech. (Domenichino: Panna s jednorožcem, 1604–1605, freska v paláci Farnese, Řím.) Ale problémy mohou nastat s velikostí toho rohu, protože narvalův kel měří kolem dvou metrů, což je na jednorožce příliš.

Závěrečné poznámky:

(Ilustraci jsem vytvořil pomocí umělé inteligence DeepAI.)

(A jako vždy na závěr: Cēterum autem cēnseō, že pětiprocentní klausule i čtrnáctiobvodová zemanule musí být zrušena.)