Exhumujme přechodníky

Když už do češtiny pronikají anglické jazykové zvyklosti, dalo by se to využít pro vzkříšení přechodníků.

Z češtiny přechodníky už téměř zcela vymizely vinou nevhodné normy, která je zakonzervovala uprostřed probíhající změny, a to v nepříliš logické fázi, kdy původní tvary středního rodu už jsou nahrazeny tvary shodnými s ženským rodem, zatímco tvary mužského rodu zůstávají původní, přestože u některých slovesných vzorů je přítomný přechodník homonymní s finitním tvarem třetí osoby (3. třída, vzory „kryje“ a „kupuje“).

Tak jako ostatní slovanské jazyky, ani mluvená čeština už nerozlišuje rod a číslo přechodníků, což je ostatně zcela v souladu s jejich adverbiálním charakterem a koncové -e původního množného čísla pěkně zapadá mezi adverbia odvozená od adjektiv také koncovkou -e nebo -ě.

Protože však vzdělaný mluvčí ví, že tento živý tvar je v singuláru normou považován za chybný, tak se raději použití přechodníků vyhýbá, což zbytečně ochuzuje naši řeč.

Co tedy s tím můžeme udělat? Používejme přechodníky v takovém tvaru, jak nám zobák narostl, ale abychom nebyli za blbce, tak v písmu označme, že je to záměrné a nikoliv z neznalosti. Archaické tvary se ve slovnících označují křížkem †, pro nové by se tedy analogicky nabízela hvězdička, ale ta už má význam „předpokládaný nebo rekonstruovaný, nedoložený tvar“. Jako nejvhodnější se nám tedy jeví vykřičník, což je pěkné úzké znaménko, které nezabere moc místa.

(Takové označení se dá využít i pro jiná slova, kde norma nelogicky trvá na nevhodném tvaru. Například místo „!sde“ se píše „zde“, přestože to správné „s“ je zcela jasně vidět ve slovech „sem“ a „odsud“. Ostatně i v angličtině a němčině vidíme „here“ a „hier“, kde to germánské „h“ je reflexem praindoevropského „ḱ“ stejně jako naše satemové „s“.)

Je to trochu podobné jako básnická licence, o níž klasik Jan Vodňanský praví: „Básník může použít nespisovné slovo, ale musí vědět, že je nespisovné. To se občas kontroluje, a kdo to neví, ten nemůže být básníkem. Výjimku mají pouze básníci lidoví, ale ti musí přinést potvrzení, že museli chodit na robotu a nemohli chodit do školy.“

Použití přechodníků v běžném hovoru si můžeme předvést například na úryvcích scének z rozhlasového Silvestra 1968:

Hlustvisihák statistikem

„Další otázka: co čtete? Vidím, že tady máte zrovna nějakou knížku: ‚Komtesa Nataša, jsouce pouze v kombiné, se bránila chlípníkovi seč mohla, až nakonec na sobě neměla nic než dvé růžových poupátek, kterých se chlípník zmocnil a plenil je jako krtek zahrádku.‘ To je nějaká sprosťárna, že jo? To bych si půjčil, a to přečtete. Takže co čtete? Píšu: o zahrádkářství.“

(Další přechodník je sice použit v syntakticky nesprávném kontextu, ale uveďme ho pro úplnost také:)

„Jak vychováváte děti?“

„My děti nemáme.“

„Počkejte, nedělejte mi v tom zmatek. Tady není otázka jestli máte děti, ale jak je vychováváte.“

„A kdepak bych je chudinky měl? Bydlíme v pátém patře, výtah věčně nefunguje; a babičky nemáme.“

„Fajn, píšu: Vychovává chudinky bez babiček, výtah nefungujíce.“

„Ale to je nesmysl.“

„To nevadí, hlavně že se mi to sem vejde.“

Přikládám životopis

Jako malý český tajemník jsem naštěstí osobnost velice tvárná, takže jsem se onoho osudného jara stal poměrně snadno duchovním vůdcem těch, kdo se dvacet let báli proti mě ceknout. „Již nikdy, soudruzi,“ volal jsem, byvše zfackován skupinou odlišného mínění pracujících.“

Závěrečné poznámky:

(Ilustraci jsem vytvořil pomocí umělé inteligence DeepAI.)

(A jako vždy na závěr: Cēterum autem cēnseō, že pětiprocentní klausule i čtrnáctiobvodová zemanule musí být zrušena.)