O krajích na rovinu aneb kraje ano, či ne?

Hejtmani si myslí, že jsou zemští premiéři, ale vůbec na to nemají. Kraje jsou totiž pouhé účetní jednotky k přerozdělování peněz od státu do jednotlivých regionů. Bez kompetencí něco ve svém kraji změnit.

Myslíte, že může fungovat systém, kdy regiony slibují svým obyvatelům, jak bude vypadat nemocniční síť, jaký bude počet středních škol či sociálních ústavů, když vláda v Praze rozhoduje, kolik přidělí peněz na všechny tyto veřejné krajské instituce?

Potíž je v tom, že majiteli a zároveň zřizovateli škol nebo nemocnic jsou krajské samosprávy, které jsou ve svém rozhodování jako mezi dvěma mlýnskými kameny.

Vysvětlím - když pojedu např. autem, tak chci ovládat jak volant, tak řadící páku. Zásadní spor je o tom, že to auto řídí dva lidé. Dříve nebo později to nemůže skončit jinak, než havárií.

Posuďte sami – kraj vlastní školu, ale o platech zaměstnanců školy včetně učitelů a o dotacích na počet studentů rozhoduje vláda, potažmo ministerstvo školství.

Kraj vlastní a provozuje nemocnice, ale o cenách zdravotnických služeb včetně operací rozhoduje vláda, potažmo ministerstvo zdravotnictví tzv. úhradovou vyhláškou.

Kraje jako samospráva existují od roku 2000 jako vyšší územní celky. Daleko přesnější název by měl být vyšší územně dotační celky. V regionech rozhodují v průměru 50ti členná volená zastupitelstva, ale ve skutečnosti se chovají jak úředníci, protože nedělají nic jiného, než že dál přeposílají peníze z centra. Prostor pro alespoň trochu vlastní krajskou politiku minimální, protože o drtivé většině transferovaných peněz od státu krajům je rozhodnuto už dávno v Praze.

Velmi slabé kompetence a vlastní finance však vůbec nebrání sebevědomým hejtmanům v jakémkoliv politickém dresu v tom, aby se cítily jako spolkoví předsedové vlád. K tomuto pocitu samostatnosti by ale potřebovali vybírat krajské daně. Což naštěstí nemohou.

V roce 2012 se rozbíhala debata, zda počet krajů nesnížit. Na tak malou zemi je to neobyčejný luxus mít 13 regionů + Prahu jako další kraj. Samozřejmě debata vzápětí vyšuměla, protože základní zákon veškeré byrokracie, prokázaný ve všech zemích či režimech je ten, že úřední aparát má snahu pouze dál a dál bobtnat. Zeštíhlování eráru na jakékoli úrovni je ale zcela výjimečné.

Krajské úřady už jsou dnes větší než jednotlivá ministerstva..

Podle původních představ paní profesorky Streckové coby navrhovatelky zákona o zřízení krajů byla myšlenka zrušení 81 okresních úřadů a jejich nahrazení malými krajskými samosprávami, tedy jakousi metodickou úlohou, kde by pracovalo maximálně 35 – 40 úředníků. Vize této paní profesorky Streckové byla ideální a velmi efektivní, úsporná a citlivá k veřejným rozpočtům, jak vést s minimem peněz vyšší samosprávné celky. Kdyby dnes tato vizionářka a zároveň politička, která toto dovedla až k realizaci viděla, co se v současnosti děje (zemřela v roce 2006) a co z jejího prosazení velmi rozumné, štíhlé a střízlivé rozpočtové politiky vzniklo za monstra, tak si dovolím tvrdit, že by neváhala a kraje v tomto aktuálním režimu by zrušila nebo by se o to alespoň pokusila.

Podívejme se na dnešní skutečnost: krajské úřady jsou paláce za stovky milionů korun obsazené 800 až 1500 byrokraty a to je víc, než má kdejaké centrální ministerstvo.

Když vznikaly kraje, tak politici bez ohledu na stranickost, za to s důrazem na území „zabezpečili“ zcela nenormální rozdělení našeho státu. Začaly se rodit nové hranice a kreslili se hranice na mapě. Vznikl nový Kraj Vysočina, umělý výtvor snad proto, aby zmizela hranice mezi Čechy a Moravou. Spolu s tím zanikly východní Čechy jako přirozené území od nepaměti, aby vznikly dva rivalské celky Pardubický a Královéhradecký kraj a aby tato dvě města měla svého hejtmana. A v západním kousku republiky se zčista jasna uměle vytvořil pidikraj Karlovarský, který má pouhých 300 000 obyvatel.

Debata o zmenšení počtu krajů je ale fakticky nereálná, protože „kapříci si svůj rybník nevypustí“. Velmi málo politiků v té době hlásalo, kraje zrušte jako celek, nikomu chybět nebudou. Jedním z takových politiků byl teplický senátor Jaroslav Kubera, jeden z mála politiků ODS, který byl v Teplicích populární už jako starosta a později primátor. Kapříci, v tomto případě hejtmani chtějí naopak pořád víc a víc peněz i kompetencí. Touží také po tom, aby soudy i státní zastupitelství byly v každém kraji.

Abych byl férový, tak také musím uvést, že regiony vznikly také na přání Evropské unie, která tlačila na to, aby se rozhodovalo co nejblíže lidem. Vznešeně to nazývá principem subsidiarity. Ale i EU byla překvapena roztříštěností českých i moravských celků a sídel. V sousedních zemích se musely některé regiony sloučit ze dvou či tří celků do jednoho regionu „soudružnosti“, aby tam Brusel vůbec poslal nějaké dotace. Když jsem slyšel a dodnes slýchám sliby kandidátů na hejtmany bez ohledu na stranický dres, tak mi vždy vyvstane na mysli názor pana Kubery, „zrušte kraje, nikdo je nepotřebuje“. Protože jediné, oč tu běží je, že když zavřete oči a budete poslouchat předvolební sliby kandidátů na hejtmana a je jedno, v jaké politické straně či uskupení jsou, tak neuslyšíte nic jiného, než pořád dokola – dotace, dotace, dotace. Prostě žádná větší vize.