Jak jsem šel do první třídy a tak trochu o reformě školství

A je po prázdninách. Děti půjdou do školy. Prvňáčci se prý těší a chtějí aktovky se Spidermanem. Já měl aktovku s hruštičkama a do školy se netěšil.

Bylo 1. září 1987 a já šel poprvé do školy. I když byla ani ne 200 metrů od našeho domu, bylo to pojato jako velká expedice. Šli jsme celá rodina.

Před vchodem nás přivítala soudružka učitelka, která se mi ale vůbec nelíbila. Byla trošku korpulentní (teda tak si to pamatuju z podhledu ani ne sedmiletého caparta), měla brýle, ale hlavně byla symbolem školy, do které jsem se, jak již bylo řečeno, vůbec netěšil. Ve školce se mi líbilo a škola podobnou zábavu neslibovala. Můj názor na tuto instituci se ale ještě ten den změnil. Všichni jsme se ve třídě vyzdobené krásnými obrázky a básničkami (jako Letadlo letí nad řekou, před sebou cestu dalekou… atd)  představili navzájem, zazpívali jsme si, zahráli nějakou hru a obdarováni několika školními pomůckami vyrazili po necelých dvou hodinkách domů. Paráda, říkal jsem si. Tady se mi bude líbit. Začal jsem se těšit na školu a učení, na tu školu hrou.

Prvních několik dnů a týdnů mne z toho dokonale vyvedlo a já se rychle vrátil ke svému původnímu zápornému pohledu na věc. Školu hrou jsem si představoval jinak. Unifikovanost byla všude. I při výtvarné výchově, která normálně umožňuje projevit individualitu a kreativitu, jsme podle jednotné šablony vystřihovali siluetu Aurory z barevného papíru. Jediným vkladem žáka tak byl pouze výběr barvy papíru. Když pak soudružka učitelka odjela do lázní a nahradila ji jistá kovaná soudružka učitelka důchodkyně, museli jsme ráno před vyučováním hromadně skandovat „Nechceme válku, my chceme mír“. Nezapomenutelné bylo i branné cvičení, kdy jsme v pláštěnkách a igeliťácích přigumičkovaných na rukou a nohou běhali dokola po hříšti a na signál padali na zem patama k výbuchu. Jaká bžunda.

Když se pak změnila politická situace a ze soudružek se staly paní učitelky (a z ruštinářek angličtinářky), situace školská zůstala téměř při starém. Šprtání kvant nezapamatovatelných informací (např. množství a skladba průmyslu ve východoslovenském kraji či Ugandě), naprostý děs pedagogů z individuality žáků, nebo dokonce ze schopnosti vytvářet si vlastní názor na svět (ale třeba i na literární díla). Tedy, abych byl spravedlivý, žák si mohl vytvořit vlastní názor, ovšem pouze tehdy, pokud se ten shodoval s názorem učitelovým.

Proč o tom všem píšu? V posledních dnech se všude mluví o školské reformě, která by měla odstranit poslední pozůstatky všech nešvarů, které jsem (nejen já) na (nejen) základní škole zažil. Pozorně jsem poslouchal paní ministryni, která mluvila snad ve všech myslitelných i nemyslitelných pořadech, dokonce jsem si prostudoval i stránky jejího ministerstva, abych se dozvěděl podrobnosti. Vycítil jsem silný důraz na individualitu proti centrální unifikovanosti a na to, aby se děti neučily kvanta dat, ale spíš způsoby, jak je hledat. Nejsem ale v tomto oboru odborník a tak v tom mám několik nejasností.

Školy si mají samy vytvářet učební plány. Ministerstvo pouze rámcově určuje, co mají děti umět, školy si určují, kdy a jak se to naučí. Jestli to dobře chápu, může se stát, že látku, kterou se děti v jedné škole učí třeba ve třetí třídě, děti v jiné škole se naučí až v třídě páté a naopak. Jak se pak bude řešit situace, kdy se dítě přestěhuje do jiného města (a tedy do jiné školy) například kvůli změně zaměstnání rodičů? Jak bude řešena návaznost studia? Dalším problémem těchto nových individuálních plánů je, že je mají připravovat stejní lidé, kteří doposud spokojeně učili podle starých osnov a celkem jim to vyhovovalo. Budou mít motivaci k radikálnějším změnám? Také jsem se dozvěděl, že se upustí od učení informací, které procházejí vývojem, a tak nemá smysl se je učit, když se můžou za pár let změnit. S touto logikou bych si dal pozor na vyjmenovaná slova, která jenom od doby, kdy jsem se je ve škole učil já, prošla slušnou úpravou. A to nemluvím o vyjmenovaných slovech ze školních let našich rodičů. A ještě něco. Mezi věcmi, které se mají děti naučit jsem nějak nenalezl čtení, psaní a počítání, ale to je snad jen náhoda.J

Nechci být chápán jako nějaký odpůrce reformy, naše školství ji určitě potřebuje jako sůl. Jenom jsem chtěl upozornit na pár nejasností a doufám a předpokládám, že by mi je odpovědní lidé dokázali rychle vysvětlit a vyvrátit. Reformu potřebujeme a snad všechno je lepší, než to co tu bylo. Jen je třeba dávat si pozor, abychom s vaničkou nevylili i to pověstné dítě.  

Přeji tedy našemu školství kvalitní reformu a prvňákům, aby se mohli těšit do školy nejen prvních několik dní. A aby už nikdy nemuseli vystřihovat Auroru z barevného papíru.