Barbora Tachecí již není ředitelkou Radiožurnálu. Pozdě, ale přece.

Barbora Tachecí již není ředitelkou Radiožurnálu. Proč mi to jen není líto?

Když začátkem roku představila svůj plán na novou „tvář“ Radiožurnálu, nějakým zvláštním nadšením mne to nenaplnilo. Poslouchám tuto stanici již drahně let a nějaké zvláštní výhrady jsem neměl. Tedy kromě pro mne otřesné hudební dramaturgie, ale to je otázka vkusu. Byl jsem zvyklý vstávat s ranní poznámkou Ivana Hoffmana či poslouchat pravidelné pořady jako Kinožurnál, či Motožurnál. Přesto jsem změny nechtěl odsuzovat předem. Často se stává, že obávané změny přinesou nakonec zlepšení. Řekl jsem si, že čas ukáže. A on tedy opravdu ukázal. A já se nestačil divit.

Od rána do večera jsem byl bombardován informacemi o tom, že stanice přináší aktuální zprávy „tady a teď“. Těchto selfpromotion spotů bylo snad víc, než samotného zpravodajství. Alespoň mi to tak přišlo. Tématické reportáže se rozběhly do celého dne, takže my, kteří nemáme možnost poslouchat rádio celý den, jsme přišli o ty pořady, které nás zajímali. A co se týče hudební dramaturgie škoda mluvit. Navýšení podílu české tvorby o deset procent by mělo být spojeno s navýšením kvality vybraných skladeb. Dokud se budou pořád dokola omílat stejné prefabrikované kousky, žádná změna poměru domácí produkce a „dovozu“ nic nevyřeší.

Přes to všechno jsem se nezapojoval do vypjatých debat a protestních petic, které však chápu a vůbec se jim nedivím. Přecijenom bychom měli mít právo se vyjádřit ke službě, kterou si formou koncesionářských poplatků platíme. Co mne ale definitivně nadzvedlo a utvrdilo v mém názoru, že paní Tachecí není ženou na svém místě, byl její rozhovor s panem Žmolíkem na „její“ stanici někdy v půlce ledna. Paní Tachecí v tomto pořadu předvedla neuvěřitelný koncert povýšenosti a arogance. Její projev by se dal shrnout do hesla „Já mám pravdu, ostatní ne, můžete se mnou souhlasit, nebo se pletete“. Při dotazech posluchačů předvedla schopnost odpovídat na něco jiného, než na co byla tázána, což se sice někdy hodí, ale nemělo by to patřit do výbavy šéfky veřejnoprávní stanice při komunikaci právě s veřejností. V podstatě to vypadalo tak, že když posluchač řekl, že přeje Radiožurnálu mnoho štěstí a pak vyjmenoval několik svých výhrad, paní Tachecí poděkovala za přání a pak pokračovala ve svém monologu, aniž by se jen okrajově zmínila o oněch výhradách. Pan moderátor se ani jednou nepokusil vynutit si z ní odpověď na položenou otázku. Je pravda, že je těžké tlačit na vlastní šéfku, zvlášť když zrovna probíhá výměna na postech moderátorů. A jejich vzájemné tykání také mnohé napovídá.

Poslouchal jsem celý rozhovor velmi pozorně a nevěřil vlastním uším. Paní Tachecí jsem si pamatoval jako velmi kvalitní redaktorku České televize a tohle byl pro mne opravdu šok. Zároveň jsem nechápal, jak to že po tomto pořadu ještě vydržela na svém místě, zvlášť když podobně vystoupila i v televizi a dalších médiích, takže se nejednalo o ojedinělý exces.

Rozhodnutí vedení Českého rozhlasu o jejím odvolání jsem tedy sice považoval za lehce opožděné, ale díky za ně. Musíme doufat, že s novým vedením přijde nejen definitivní vyřešení vysílání, jakási normalizace (nemám toto slovo vzhledem k historickým souvislostem rád, ale nejlépe vyjadřuje to, co mám na mysli), ale hlavně do funkce ředitele osoba, které bude možné si vážit a nepovažovat ji za arogantního demagoga.

A tak přeji Radiožurnálu hodně štěstí a paní Tachecí příjemnou dovolenou v Karibiku a hodně úspěchů v její další kariéře, která se snad bude odehrávat někde, kde se její schopnosti hodí  více.