Začíná to frázemi typu: „Nesmíš! To se nedělá! Tohle přece nejde!“ V průběhu života se pak přidává: „Drž se při zemi! Buď rozumný!“ A občas se objeví i výhrůžka ve stylu: Zbláznil ses?!
Jste to ale přitom jenom vy, kdo v dospělosti ví, co, kdy a jak chce. Nebo co má chtít. Nějaká jednoduchá poučka o tom, co, kdy a jak chtít a smět, přece neexistuje.
Slova chtít a mít jsou v současném světě považována za nezdvořilá. Nic nechtít a nemít je společensky mnohem přijatelnější. Jaký je tedy obraz dobrého člověka? Být chudý a po ničem netoužit? To jsou ale lidé, ze kterých jde vlastně strach. Působí dojmem, že se v nich všechno zastavilo. Prý chtějí najít klid. To je ale samo a sobě největším chtěním.
Je chtění pro druhého laskavější?
Není. Bohužel. Chtění pro druhého je vlastně ještě zákeřnější než chtění pro nás samotné. Většinou se za ním totiž skrývá také, byť jen maličký, kousíček soukromého chtění. Někdo například není schopen říct prostě: „Buď víc se mnou.“ Místo toho se jeho touha skrývá ve větách typu: „Myslím to s tebou dobře.“ nebo „Neměla bys tolik pracovat.“ apod.
Chtění pro druhého bývá dost často obsažené v různém vyznání lásky a náklonnosti. Přičemž za nesobecké chtění se považují vyjádření ve stylu: „Miluji tě. Udělám pro tebe cokoliv.“ Za sobecké pak třeba: „Je mi s tebou dobře. Zatím to tak nechám.“
Oznámení je v obou případech stejné. To první ale zní lépe, a to podle společenských norem. Zní lépe, přestože zavání lží. Je to vlastně nesplnitelný závazek, protože cokoliv nikdy neuděláte. Nevzdáte se přece svého vlastního života. Tady by slovo láska vlastně mohlo být nahrazeno spíše manipulací nebo dokonce psychoterorem.
Všichni jsme trochu sobečtí a je to v pořádku
Všechno, co děláme, děláme z nějakého osobního důvodu. Takový důvod bývá většinou sobecký. Tady přitom nezáleží na tom, jestli jde o osobní pohodlí, dobrý pocit nebo třeba peníze či slávu.
Co kdyby i Popelka byla nespokojená?
Často se stává, že se nám naše chtění splní, ale my máme najednou pocit, že to není ono. Nepromyšlené chtění totiž souvisí i s emocemi, které se mají v momentě naplnění dostavit. Ale často se bohužel nedostaví. Je to stejné, jako kdyby vám banka slíbila úrok ve výši pěti procent vkladu. Je to vlastně podvod.
Správná emoce je třeba ta, kdy má Popelka v pohádce radost ze šatů v oříšku. Ve většině případů chtění jsme ale my, lidé, spíše onou veverkou, která rozbíjí oříšky a nadává, že se kvůli nějakým Popelčiným šatům nenají.
Nevyfukujte vzdušné zámky, jsou důležité
Každý člověk by ale měl mít nějaký svůj vzdušný zámek, ke kterému v životě cestuje. Kdyby byl celý život založený jen a pouze na rozumu a reálnosti, asi bychom všichni seděli na hřišti nad bábovičkou z písku a byli bychom u konce dřív, než bychom vůbec začali. Ke vzdušným zámkům patří také odvaha putovat k nim přes hory a doly.
Uveďme pro příklad jednoho muže, který ve své vzdušné zámky opravdu věřil. V době, kdy si ostatní půjčovali na rozjezd, on si půjčil dvakrát více než oni. Že se víc zadlužil? To ano. Zároveň ale více investoval do svého snu. A ono se mu to vyplatilo.
Dalším úskalím chtění je to, že každý musí najít své vlastní chtění. Nemůžeme ho jen tak okopírovat třeba od kamaráda. Potom už jen stačí si věřit a stokrát si ověřit, že to je pro nás přesně to pravé.
Fejky
Na cestě ke vzdušným zámkům existuje něco jako časovky a prémie za ně. Tak například v cyklistice jsou to barevná trička. Když někdo časovku vyhraje, hodí na sebe tričko v určité barvě a ostatní tak vědí, že je vítěz. Tím ostatní štve a motivuje zároveň. Oni se pak snaží ho trumfnout. I v našem obyčejném životě existují pomyslná „trička“. Pro každého z nás je jím pak něco jiného. Pro jednoho nové luxusní auto, pro druhého dovolená v Karibiku nebo drahá designerská kabelka. Nikdo ale nemá právo hodnotit vzdušné zámky druhého. Problém dnešního falešného světa je jinde. Jsou to „Fejky“, napodobeniny prémií. Možná jsou věrné, ale pořád jsou to jenom napodobeniny. A to je ke vzteku. Můžete tak klidně potkat člověka ve žlutém trikotu, který ale přesto vůbec nic nevyhrál. Prostě si jen koupil padělek nebo mu ten originál někdo daroval. Ale to prostě není ono!
Krok zpět a dva kroky dopředu
Možná sem tahle věta zdánlivě nepatří, jenže chvála chtění tkví v dobře načasovaném umění úkroku. Než se bezmyšlenkovitě rozběhneme za svým snem, je dobré udělat krok zpět a zamyslet se nad tím, zde jde vše podle našich představ.
Milé je rovněž, když vás někdo, kdo ke svému snu již nějakou cestu ušel, podpoří větou typu: „Běž a neboj se, to dáš!“
Nikdo na světě nemá právo tvrdit, že vaše chtění je špatné. Že je třeba hloupost vyměnit lásku za jistotou nebo velkou kancelář za chatičku v lese. Nikdo nemůže určit, jak velká bude dávka vašeho štěstí nebo třeba konta v bance. A může vám přitom závidět, cítit se pobouřen tím, že nejdete stejnou cestou jako on. Jistě, každý po vás může chtít cokoliv. Ale tady jde jen o chtění, které zůstane nenaplněné.
Chtění bez nároku
Neciťte se provinile kvůli tomu, že chcete moc nebo že chcete něco jiného než druzí. Klidně chtějte třeba úplnou blbost. Občas si k tomu klidně nadávejme za své špatné vlastnosti. A občas se pokusme nestát někomu na hlavě jen z „plezíru“. Přitom všem je ale dobré mít na paměti, že na nic z toho, co chceme, nemáme nárok. Nikdo není povinen nám ustoupit z cesty nebo nám něco jen tak dát. Je však dobré chtít náš život opravdu žít a pak se vesele i navzdory namáhat.
A jak to máte s chtěním vy? Umíte si věci přát?
Přečtěte si celý článek o: motivaci, štěstí, úspěchu
[/content]
[/content]
