Rok 2012 je bezesporu rokem sportu. Proběhly klasické tenisové grandslamy, MS v hokeji, atletické ME, také fotbalové ME a Letní olympijské hry. Jako bonus jsme dostali od tenistů domácí finále obou týmových soutěží. Český „fanda“ má tedy o zábavu postaráno. Mohl držet palce hokejistům, Báře Špotákové a dalším atletům, podporu mohli cítit snad i zatracovaní fotbalisté, a také sportovci všeho druhu na největší sportovní události s nejdelší historií a tradicí. Na závěr může „fanda“ držet palec Petře Kvitové, Tomáši Berdychovi a všem tenistům, kteří jsou v posledních letech ozdobou českého sportu.
flickr.com
Ale copak bude dělat typický český „fanda“? No samozřejmě bude oddaně věřit a bez kritiky držet palce, jelikož vůbec není tendenční. Ukažme si to na příkladu MS v hokeji. V základní skupině se tým trápil s outsidery, prohrál s Ruskem i Švédskem, za což ho „fanda“ odsoudil k prohře ve ¼ finále či boji o záchranu. „Fanda“ snad ani nechtěl být Čechem a styděl se za svůj tým. Ve ¼ finále však přišla překvapivá výhra nad Švédy a nastala klasická euforie, najednou byl každý „fanda“ hrdý na svůj tým, pyšný, že je Čech. Následovala prohra se Slovenskem v ½ finále a „fanda“ se opět styděl, nadával, přestával být „fandou“. Když pak unavení hokejisté udolali domácí Finsko a urvali bronz, „fanda“ se stal opět Čechem, ač hymna na „Staromáku“ tentokrát nezazněla.
Co vede „fandu“ k takové vrtkavosti? Když Češi vyhrávají, může si dát o dost piv víc a má argument na doma. Když prohrávají, tak na ně lze svést i životní neúspěch, což je potřeba. Když vyhrávají, spoustu lidí to uzdraví z problémů zdravotních i duševních. Když prohrávají, nemocných přibývá.
Ale asi je to přirozené, nedivme se tomu a užívejme si tu vlnu emocí a češství ve chvíli, kdy se něco daří. Choďme na náměstí, zpívejme hymny, mějme se rádi, objímejme se. Reálný život nás k tomuto jen tak nedovede, takže se neopíjejme jen pivem, ale i pozitivními emocemi a užijme si to. Buďme klasický „fanda“.
Žel bohu, obávám se, že tato „emoční houpačka“ nás v současné fotbalové kvalifikaci nečeká. Už proto, že fotbal není hokej a fotbalista je u klasického českého „fandy“ spíše modelka než chlap, takže to má už na startu o poznání těžší. Nicméně, buďme v klidu, když se na MS dostaneme = pecka, když ne = netrapme se, jsme zemička vskutku malá. Následně se můžeme bez emocí kochat fotbalem těch nejlepších. Důvod k zajití si „na jedno“ je to také dobrý. Takže dobrou chuť pivní „fando“!
